Toskánsko

I v bohatém italském kulturním obzoru představuje Toskánsko zcela výjimečný kraj, který už několik staletí láká k návštěvě turisty z celého světa. Toskánsko je kolébkou evropského umění a také jedním z nejbohatších italských krajů s nejvyšší životní úrovní. Záviděníhodně příhodné klima tu umožňuje skoro celý rok, alespoň v menších městech, žít více „venku“ a jezdit na kole. Možná, že i tyto aktivity jsou důvodem, proč zde vypadají lidé veseleji než jinde. Koneckonců už Karlu Čapkovi při návštěvě popsané v Italských listech připadalo všechno v Toskánsku „milé, utěšené, vděkuplné, půvabné, rozkošné, spanilé, krásné a líbezné.“

Pro všechny Italy je však tento kraj spojen hlavně se spisovným jazykem, který se vyvinul z místního dialektu. Ve všech slovech se souhláska „k“ vyslovuje jako „ch“ (například slovo casa – dům zde zní „chaza“) a umožňuje ještě dnes okamžitě identifikovat Toskánce na celém Apeninském poloostrově. Jak si povšiml při své návštěvě Sieny počátkem 19. století voják a cestovatel Milota Zdirad Polák, „rozhlášenou pověst o řeči vlaské, která se zde v celé Itálii nejlépe mluví, zvlášť při zdejším přívětivém a krásném ženstvu jsem v pravdě nalezl.“ Italština, která se používá v Toskánsku, je považována za nejbližší literárnímu kánonu. Její časté zastaralé výrazy a hovorová sousloví jen přidávají na specifičnosti tomuto lokálnímu půvabu. Možná proto je teď toskánský přízvuk považován za satirický jazyk par excellence – v posledních desetiletích se mnozí filmoví komici proslavili právě díky toskánskému způsobu mluvy. Mimo Itálii je nejspíš známý pouze herec a režisér Roberto Benigni, který získal v roce 1997 Oscara za nejlepší zahraniční film (Život je krásný), ale celá Itálie se už dlouho směje vtipům mnohých dalších toskánských bavičů. V Livornu existuje dokonce satirický měsíčník Vernacoliere psaný v místním dialektu, který obsahuje skoro všechny tradiční prvky toskánské ironie: antiklerikalismus, sexuální metafory, politické invektivy a surrealistické komično. Nechybí samozřejmě ani nenávist k nejbližšímu sousednímu městu, která se v tomto případě obrací proti Pise. Kdokoliv cestoval po Toskánsku, pravděpodobně zaznamenal, jak často jsou dopravní značky popsané nadávkami, ale cizinec nemá příliš možností pochopit mnohdy až velmi krutá přísloví typu „lepší mrtvola doma než Pisánec na prahu“.

Za touto extrémní formou novodobého campanilismu – historické soutěživosti ve stavění věží (campanila), jejichž výška vypovídala o postavení majitele, projevující se dnes přeneseně i v jiném druhu konkurenčního boje (hlavně ve fotbale) – se skrývají staletí bitev mezi městy, cechy i rodinami, krvavě ukončené teprve usmířením, o které se zasloužil rod Medicejských. Šlo o komplikovaný proces, který začal ve 12. století a skončil až v roce 1847 se začleněním města Lucca do toskánského velkovévodství. Silná rivalita a povahové rozdíly místních obyvatel, prohloubené původním rázem krajiny, která neustále mění svoji podobu (od mramorových dolů u Carrary až k rozlehlým prostorům v Maremmě), přetrvaly a dodnes pomáhají vysvětlit, proč je Toskánsko tak různorodý kraj – v jazyku, kuchyni i každodenních tradicích. Starobylé zvyky jsou neodlučitelně spjaté s místní mentalitou, a jako všude v Itálii jsou zároveň často spojeny s různými slavnostmi, většinou náboženského charakteru, a hlavně s nějakým originálním lokálním vínem a pokrmem. V tomto smyslu zastupují určitý specifický fenomén tzv. feste dell´Unità (slavnosti organizované italskými komunistickými novinami l´Unità), které jsou oblíbené, hojně navštěvované a mohou možná pobuřovat návštěvníky z bývalých socialistických zemí. Na tomto místě stojí možná za zmínku i to, že právě v politicky angažovaném Livornu byla v roce 1921 založena Italská komunistická strana.

Pevné historické sebevědomí mnoha městeček ještě více posílili jejich slavní rodáci: na prvním místě stojí samozřejmě malebné městečko Vinci, kde se narodil Leonardo, ale také Caprese Michelangelo, odkud pochází autor florentského mramorového Davida, či Cortona, rodiště slavného malíře 17. století Pietra da Cortony, ale i San Sepolcro, kde se narodili Piero della Francesca a Petrarca. Zcela ojedinělý je pak případ Collodi, s kterým spojil svůj pseudonym Carlo Lorenzini (1826-1890), autor nezapomenutelného Pinocchia.

Toskánsko zkrátka není příliš jednoduše pochopitelný kraj, pokud se člověk nezabývá alespoň trochu jeho dějinami. Středisko italské kultury se nacházelo v Toskánsku už v době Etrusků – devět z 15 hlavních etruských center bylo právě zde. Po připojení oblasti k antickému Římu vzniklo mnoho nových spojovacích cest, například silnice Aurelia, která sledovala prastarou trasu podél moře, a byla založena nová města, mimo jiné Florencie, Pisa a Lucca. Během středověku se topografie kraje velmi proměnila díky vzniku a rychlému rozvoji nových hospodářských center. Tak se například náhle ocitlo zcela mimo hlavní obchodní spojnice městečko San Gimignano. Když se z něj obchodníci a bankéři odstěhovali pryč, město „zamrzlo“ ve své ryzí středověké podobě. Velkou rivalitu mezi dvěma nejsilnějšími „státy“, Sienou a Florencií, nakonec ukončili Florenťané se zbraní v ruce a téměř na dvě století Sienu obsadili.

V roce 1737 zemřel poslední medicejský velkovévoda Gian Gastone, který zamlada strávil několik prostopášných let v Praze. Sjednocený stát přešel do rukou rodu Habsburg-Lothringen, který začal s nutnou modernizací. Když bylo v roce 1860 Toskánsko nakonec připojeno k nově vznikající Itálii, šlo už o jeden z nejvíce prosperujících krajů. V tomto kontextu se odehrála také slavná etapa Florencie jako hlavního města Itálie (1865-1870), na kterou se tu dodnes nostalgicky vzpomíná. Období království a doba fašistické Itálie změnily toskánská města jen málo, neboť státní zájmy se již orientovaly jiným směrem. Výjimku představuje snad jen Livorno, kde řádil místní rodák Galeazzo Ciano, Mussoliniho zeť a pravá ruka.

Toskánsko je do té míry srostlé se svými kulturními dějinami, že by bez nich ani nemohlo existovat. Samostatnou a nejdůležitější kapitolu tvoří výtvarné umění. Jeho místní rané projevy zahrnují sochařská díla, která zdobí románské kostely v Pise, Pistoii a Lukce. V druhé polovině 12. století začala skutečná zlatá doba toskánského umění, kterou představují sochaři Niccolò a Giovanni Pisanové či malíři Cimabue, Giotto, Duccio di Buoninsegna a Simone Martini. Jejich sláva se brzy rozšířila i mimo Toskánsko, a tak se také začalo rozšiřovat umění, které později pomohlo zrodit renesanci. Tento nový převratný umělecký směr, který reagoval na změnu dobového myšlení a přehodnotil pozici člověka ve světě, našel pak své skutečné rodiště ve Florencii. Jen několik dní pobytu v Toskánsku stačí, aby si každý všiml, jak moc změnila renesance zdejší města. Dnes si lze už jen těžko představit, jak města vypadala před ní.

Koncentrace historických měst je v Toskánsku ohromná. Na seznamu Světového dědictví UNESCO jsou v současnosti zařazeny historické centrum Florencie (od roku 1982), Piazza del Duomo v Pise (1987), historická centra měst San Gimignano (1990), Siena (1995), Pienza (1996) a od roku 2004 také údolí Val d’Orcia jako ukázka renesančního přetváření krajiny. Na Toskánsku je ovšem mimořádně zajímavé, že i hodně měst mimo tento seznam si po staletí zachovalo svou identitu a uchovává výjimečné umělecké poklady. Pro turisty je nejpřitažlivější právě různorodost jednotlivých okresů a měst. Jakmile se člověk vzdálí ze slavných, až příliš známých náměstí a kostelů, objeví neuvěřitelný počet městeček a údolí, která si zaslouží zastávku. Jsou to právě cesty vedlejší, které však tolikrát v minulosti byly hlavními, jež nabízejí jedinečné výhledy na nekonečně širokou škálu sytých barev. Velmi přesně vystihl podobu zdejší krajiny Karel Čapek: „Vzadu modré a zlaté hory, před nimi kopce dělané jen proto, aby na každém byl hrad, zámek či tvrzička, svahy posázené cypřišemi, hájky piniové, hájky dubové, hájky akátové, girlandy révy, šťavnaté a modravé pletence z dílny Robbiů, modré a zelené říčky divé a lahodné.“

Návštěva je samozřejmě možná v průběhu celého roku, ale nejhezčí bývá Toskánsko na jaře. Slunce je ještě snesitelné, paleta barev však již kompletní. Kraj můžete procestovat četnými, ale vždy zpožděnými vlaky, autem nebo na kole, bydlet můžete luxusně v kamenných statcích nebo spartánsky v kempech, ale vždy vás budou doprovázet přírodní krásy. Právě soulad uměleckých skvostů měst a malebné krajiny vytváří skutečný genius loci Toskánska, který nám připomíná na každém kroku, kde se zrodilo jedno z největších evropských kulturních bohatství.