Vídeň

Ne každá metropole ovlivní život země tak, jako je tomu právě v případě Vídně a Rakouska. Srovnatelná střediska bývalého mocnářství Budapešť a Praha vynikají sice nemenší architektonickou krásou, ba dokonce mají i něco navíc – totiž zvlněný terén, který historickému centru Vídně bohužel chybí, nicméně Vídeň se stala nezastupitelným pojmem kulturně společenským. Přibližně od dob Marie Terezie si vytvářela svůj vlastní životní styl a  po dvě staletí pak udávala tón minimálně celé střední Evropě. Vídeňanky prosluly dokonce i za oceánem svým vybraným vkusem. Dodnes je přinejmenším vídeňský Ples v Opeře společenskou událostí, kterou přenášejí televize celého světa. I když je pouhým odleskem zašlé slávy, Vídeňané jsou na toto pozlátko jaksepatří hrdi.

Město na Dunaji odděluje dva geograficky zcela odlišné krajinné celky. Vídeňský les na západě je nejzazším výběžkem Alp, kdežto na východ od města už vystupují první pahorky  Karpat. A mezi nimi se při ústí Moravy do Dunaje rozkládá pro Čechy poněkud ponuře znějící Moravské pole (Marchfeld), kde roku 1278 nalezl smrt král Přemysl Otakar II. a spolu s ním i někdejší česká rozpínavost. Vídni však právě tato událost jako by dala křídla, i když soubor rakouských údělných habsburských zemí čekal ještě plná dvě století na sjednocení ve velkolepou podunajskou monarchii.

Dějiny města však sahají až k dávné keltské osadě, kterou Římané za vlády svého prvního císaře Augusta změnili v opevněný vojenský tábor Vindobona. Kolem roku 180 tu zemřel císař Marcus Aurelius, což byla nadlouho poslední zdejší velká událost. Po zániku provincie Austria Romana, která dala Rakousku jeho dnešní mezinárodní označení, se tu střídali Hunové, Germáni, Avarové, Slované i Frankové. Teprve rod Babenberků, panující ve východní marce římskoněmecké říše, začal v druhé půli 10. století území sjednocovat a pozvedat na markrabství a později vévodství.

O Vídni však jakékoli písemné zmínky až do 11. století chybějí. Její český název je odvozen od sídliště Wieden při řece Vídeňce (Wien), později dvakrát vypáleného Turky (dnes 4. městský obvod). Po vymření Babenberků připadlo město roku 1251 českému království, osudná bitva však nakonec rozhodla ve prospěch Habsburků. Jejich dynastie pak ovládala Vídeň plných 640 let. Vídeňané by však zcela určitě tuto vládu neoznačili za „dobu temna“, právě naopak. Zvolením Maxmiliána I. římskoněmeckým císařem roku 1493 povýšilo de facto i dosavadní rakouské arcivévodství. Šikovnou sňatkovou politikou propojil tento císař Rakousko takřka s celou Evropou. Svou říši však řídil z Innsbrucku.

Do Vídně přenesl habsburské sídlo teprve jeho vnuk Ferdinand I., zvolený roku 1526 králem českým a uherským a po odstoupení svého bratra i císařem německým. Od té doby řídila Vídeň politiku přinejmenším celé střední Evropy, neboť Habsburkové se na trůně římskoněmeckém, ač voleném, udrželi až do roku 1806, kdy byla tzv. svatá říše na Napoleonův nátlak zrušena. Habsburkům už ale po tolika staletích císařský titul zůstal.

Císařovnou ostatně byla zvána i Marie Terezie, ačkoli oficiálně jí tento titul nepřináležel. Na trůn totiž němečtí kurfiřti povolali nikoli ji, nýbrž jejího muže Františka Štěpána Lotrinského. Paní „císařová“ však vládla s chutí místo něho a jejich šťastné manželství tím nijak neutrpělo. Královna česká a uherská a arcivévodkyně rakouská se mohla v dědičných habsburských zemích ujmout moci jen díky tomu, že jí otec Karel VI. tzv. Pragmatickou sankcí zajistil souhlas evropských panovníků. Do té doby totiž žádná žena v zemích pevninské Evropy oficiálně nevládla. A na tváři sídelního města se ženská ruka okamžitě projevila: Vídeň vyrostla do své barokně rokokové krásy.

Mnohem skrytěji, avšak neméně rázně později ovládala rakouský trůn ještě jedna císařovna – Žofie z bavorského rodu Wittelsbachů. Když  se nedočkala nástupnictví svého slaboduchého muže, o to nadšeněji uvítala, když byl povolán na trůn její mladičký syn František Josef. Nejdéle vládnoucí monarcha Evropy byl za celých oněch neuvěřitelných 68 let ve skutečnosti loutkou v rukou ambiciózní matky a svých kancléřů a ministrů. Nicméně vídeňskému dvoru propůjčil punc serióznosti a pracovitosti. Jakkoli se považoval za pravověrného absolutistu, proměňovalo se impérium pod jeho rukama mimovolně v docela snesitelnou parlamentní demokracii, jejíž hlavní překážkou se ukázaly národnostní konflikty.

Monarchii pohřbila první světová válka, demokratickou republiku pak okupace německými nacisty. Ze 170 tisíc předválečných obyvatel židovského města, kteří v blízkosti dómu sv. Štěpána pobývali již od 12. století, našlo v šílenství holokaustu smrt 65 tisíc lidí. Před pádem železné opony žilo ve Vídni pouhých 7 tisíc Židů. Od té doby se jejich počet zvyšuje díky přistěhovalectví z východní Evropy a dlužno podotknout, že tento fakt spolu s neutuchající lidskou závistí vyvolává u některých Vídeňanů antisemitské reminiscence. Dnes je bývalá židovská čtvrť paradoxně nejživější oblastí večerního a nočního života města. Nikde jinde nenajdete takovou hustotu restaurací a barů jako právě tady. Mnozí zajdou na skleničku a ne a ne najít cestu ven – proto se uličkám severně od dómu  přezdívá Bermudský trojúhelník. I to patří k mnoha tvářím Vídně, která se ke svému štěstí – na rozdíl od svých souputnic Budapeště a Prahy – osvobodila od jha sovětských osvoboditelů už roku 1955. Od té doby se tak jako po uplynulá staletí politicky i kulturně upíná raději k zemím večerním než jitřním.