Vysoké Tatry

Vysoké Tatry jsou vyvrcholením celého dlouhého oblouku Karpatského horského systému, jakousi pomyslnou korunou slovenské země, hlavně jsou ale nevyčerpatelným zdrojem jedinečných přírodních krás a hlubokou studnicí poznání. Jejich kouzlu lidé snadno propadnou a do konce života se ho nenabaží. V tomto směru jsou často i diagnózou.

Před zraky pozorovatele, který cestuje z Liptova na Spiš nebo opačně, se Vysoké Tatry objevují překvapivě náhle, v podobě přízračné zubaté hradby barikádující severní obzor. Tento vskutku teatrální vstup na scénu ploché Liptovsko-popradské kotliny nemá ve slovenské krajině obdoby, a tak není těžké uhodnout, proč se Tatry výrazně promítly do slovenské národní i státní symboliky a proč si alespoň část jejich dominance chtěli přivlastnit ti, kteří slovo tatra použili v názvech svých výrobků, firem či institucí.

Toto slovo v hranicích bývalého Československa zdomácnělo natolik, že se nikdo neptá po jeho významu, ani původu. Na případnou otázku ovšem neexistuje jednoznačná odpověď, protože se toho o něm dodnes moc neví. Není vyloučeno, že se tento název vyvinul ze slova trtri, kterým staří Slované označovali skalnaté vrchy a výchozy neboli bradla. Za jeho nejstarší známou verzi je považována zmínka o horách Triti v listině týkající se pražského biskupství z konce 11. století, ve tvaru Tatri se název poprvé objevil ve známé Kosmově kronice. Opět jde jenom o zmínku, první písemný popis Vysokých Tater pochází až z doby mnohem pozdější, z první poloviny 17. století. Jeho autor, kežmarský matematik David Frölich, v díle Medulla geographiae practicae uvádí, že Slované nazývají horstvo Tatry, zatímco německé obyvatelstvo mu říká Sněžné pohoří. Frölichovi připadají tatranské vrcholy divočejší a mnohem nedostupnější než vrcholy Alp, nicméně současně píše o svém úspěšném výstupu na jeden z nejmenovaných štítů (pravděpodobně šlo o Kežmarský), který vykonal se dvěma spolužáky ještě jako student. Túra pro něho musela být neobyčejně silným zážitkem, protože výšku dosaženého vrcholu odhadl na 9000 metrů nad mořem!

I když přihlédneme k rozjitřeným emocím autora, dnes nám tento údaj připadá až nepochopitelný, ale nesmíme zapomínat, že tehdy se určovala výška tatranských štítů pouhým odhadem. Proto také mohly mít Tatry do druhé poloviny 18. století, než k nim dorazili první geodeti, hned tři nejvyšší vrcholy. Záleželo totiž na úhlu pohledu – obyvatelé obcí na liptovské straně Tater pokládali za nejvyšší štít Kriváň, kdežto lidé ze Spiše upřednostňovali Lomnický štít, jenž byl dokonce nějaký čas považován za jednu z nejvyšších hor světa. Polákům se při pohledu od severu jevil zase jako nejvyšší Ľadový štít. Jelikož první výšková měření v roce 1770 provedli rakouští důstojníci chybně, oficiální primát získal Kriváň a udržel si jej více než dvě desetiletí, než nová měření přiznala první místo Lomnickému štítu. V roce 1837 však právě z jeho vrcholu Ľudovít Greiner zjistil, že ještě vyšší je Gerlachovský štít (2655 m), který má ploché vrcholové partie, a proto se z údolí zdá být nižší než okolní hory. Greinerovo zjištění se ale setkalo s nezájmem i nedůvěrou a trvalo mnoho let, než začalo být všeobecně uznáváno. Je kuriózní, že podobná situace nastala i v současnosti, pro změnu se však dotkla druhého nejvyššího vrcholu. O tom se zmiňujeme na jiném místě.

Teď se ale ještě vraťme o něco zpět, bratru o nějakých pár set milionů let. Při pohledu z Liptovsko-popradské kotliny totiž jistě leckdo začne přemýšlet, jak došlo k tomu, že Vysoké Tatry přerůstají své okolí téměř o dva kilometry, a vůbec – kde se tady vzaly? S velkým zjednodušením to bylo takto: základem dnešního pohoří se stal blok krystalických, hlavně žulových hornin, jenž utuhnul z magmatu někdy před 500 miliony lety a posléze se stal mořským dnem. Dlouhé miliony roků se pak na něm ukládaly organické sedimenty, které tlak nadloží zpevňoval ve vrstvy usazených hornin; ty se v určitých epochách z moře vynořovaly jako ostrovy, a jak dokládá nález otisků stop v Tiché dolině, někdy mezi triasem a jurou se po nich proháněli dvouapůlmetroví dinosauři. Sedimentů se potom dotklo vrásnění koncem druhohor, zhruba před 90 miliony lety. Tlaky v zemské kůře je nejprve roztrhaly v bloky, jež pak byly přesouvány na velké vzdálenosti jako tzv. příkrovy. Další podstatné věci se začaly dít v mladších třetihorách (a to už jsme „jen“ 20 milionů let zpátky), kdy se opět v důsledku horotvorných tlaků vynořil z mělkého moře masiv původních krystalických hornin i s příkrovy. Do tohoto poměrně kompaktního „polotovaru“ se během čtvrtohor v několika fázích ochlazení zahryzly ledovce, které jej za setrvávajícího tektonického výzdvihu přemodelovaly k nepoznání, totiž skoro do současné podoby. Nejprve odnesly většinu hmot sedimentárního pláště (největší dochovanou částí původních příkrovů jsou Belianské Tatry) a potom v žulovém jádru vyhloubily trogy – údolí s typickým příčným profilem ve tvaru písmene „U“. Souběžně rozčlenily skalní masivy do složitých forem a přesunuly ohromné objemy horninového materiálu v morénách. O poslední, z celkového hlediska spíše kosmetické úpravy současného vzhledu pohoří se v posledních 10 tisících letech postaraly a dosud starají hlavně procesy mrazového zvětrávání a svahové pohyby. Můžeme mluvit o štěstí, že jsme Vysoké Tatry zastihli v této vývojové etapě, kdy vykazují všechny znaky tzv. alpínského typu reliéfu, protože v průběhu příštího milionu let o notný díl svého nespoutaného půvabu s největší pravděpodobností přijdou.

Ještě než pokročíme dál, je třeba vysvětlit jednu věc. Vysoké Tatry tvoří spolu s Belianskými Tatrami geomorfologický celek Východní Tatry, jenž společně se Západními Tatrami skládá pohoří Tatry. Toto číslo našeho časopisu je sice věnováno Vysokým Tatrám, ale částečně se dotkneme i Belianských Tater, protože jsou s Vysokými úzce turisticky propojeny. Naopak zcela pomineme polské Vysoké Tatry.

Když procházíme tatranskými dolinami a vyvracíme hlavu při pohledu k vrcholkům okolních štítů, nejspíš nám nepřipadne, že se pohybujeme na území, jež by se svými 260 km² zabralo zhruba polovinu rozlohy Prahy. Páteří Vysokých Tater je  hlavní hřeben, jenž v oblouku vyklenutém k jihu probíhá v délce 26 km od hranice se Západními Tatrami, tedy z Ľaliového sedla (1947 m) ke Kopskému sedlu (1749 m) u Belianských Tater. Z hlavního hřebene vybíhají na obě strany boční hřebeny, z nichž některé se ještě dále větví; výška vrcholů v bočních hřebenech vybíhajících k jihu je vyšší v důsledku asymetrického výzdvihu celého horstva. Právě v jižních odnožích Vysoké Tatry kulminují Gerlachovským a Lomnickým štítem, přičemž nejdelší boční větví je na západě rozsocha Kriváně. Celý právě popsaný skelet rozčleňuje slovenskou část Tater na více než 30 dolin, mezi nimiž vynikají zhruba desetikilometrovou délkou severní doliny Bielovodská a Javorová.

Prvními návštěvníky tatranské velehorské říše byli lovci, bylinkáři a hledači pokladů i drahých kovů, kteří postupně pronikali hustými pralesy výše do hor od 2. poloviny 13. století. Je téměř jisté, že někdo z nich musel být také prvním člověkem, jenž stanul na tatranském vrcholu. V době prvního doloženého výstupu Frölicha už byla poněkud jiná doba, zrovna začínalo období přírodovědných zkoumání a do Vysokých Tater přicházeli i první výletníci. Zároveň ale brali pohoří útokem dřevorubci a pastevci, kteří v krátkém čase dokázali značně pozměnit jeho vzhled. Extenzivní těžba dřeva spolu s vypalováním kosodřeviny poznamenaly obrovské plochy tatranských strání, na nichž byly později vysazovány nevhodné stejnověké porosty. Likvidace původních smíšených porostů se negativně projevuje dodnes a její neblahý vliv byl znát i při větrné kalamitě v roce 2004, stejně jako při následném kalamitním rozšíření kůrovce.

Jedním z nejvýznamnějších mezníků v dějinách Vysokých Tater se stalo vyhlášení Tatranského národního parku (TANAPu) na počátku roku 1949. V tehdejších hranicích zahrnoval pouze Vysoké a Belianské Tatry, v roce 1987 byl ještě logicky rozšířen o Západní Tatry. O devět let později došlo ke změně organizační struktury a rozdělení péče o TANAP mezi dva subjekty – Správu a Štátne lesy, spadající pod dvě různá ministerstva. Tato dualita se však příliš neosvědčila, a tak časem není vyloučen přechod na jiný model. V současné době TANAP spolu s ochranným pásmem zabírá území o rozloze něco málo přes 1000 km² a společně s národním parkem na polské straně Tater tvoří biosférickou rezervaci UNESCO. Součástí parku jsou již od počátku jeho existence také přísné rezervace, které chrání několik dolin především na severní straně Vysokých Tater. Jedná se o bezzásahová území, kde je příroda ponechána zcela přirozenému vývoji, tedy kde funguje už dlouhá léta to, co je dnes módní šířit málem jako nové náboženství.

TANAP zanedlouho oslaví šedesátiny. K tomuto významnému jubileu je mu nutné popřát do dalších let hodně síly, kterou bude muset vynaložit, aby koruna Slovenska neztratila nic ze svého lesku, či spíše, aby odolala tlakům korun úplně jiných.

Vysoké Tatry