Koncem 80. let minulého století se na půdě kabinetu vizionářského premiéra Mahathira zrodí myšlenka, že v rámci onoho chystaného „rozmařilého investičního večírku“, o němž píšeme v úvodním článku, by země měla dostat i novou, velkoryse budovanou reprezentativní metropoli. Záměr je brzy schválen a předán k rozpracování s tím, že nejprve vznikne administrativní hlavní město, jež se v budoucnu stane hlavním městem se vším všudy.
Pokud se již tehdy ozvaly nějaké kritické hlasy, zanikly ve všeobecné euforii ze stálého a silného ekonomického růstu, která malajsijskou veřejnost ovládala. Vláda potom odkoupila od státu Selangor půdu o celkové rozloze 46 km2 v místě zvaném Prang Besar, kde se dosud rozkládaly bažiny a palmové plantáže. Hlavní výhodou této lokality bylo, že ležela jen 30 km od Kuala Lumpur a zároveň na cestě k nově budovanému mezinárodnímu letišti. K oficiálnímu založení města a vzápětí i k zahájení výstavby došlo na podzim roku 1995. Budoucí metropole dostala název po prvním malajsijském premiérovi, který se jmenoval Tunku Abdul Rahman Putra al-Hadž, objevily se však i domněnky, že při výběru jména byla zohledněna jeho zvuková podoba se slovem bumiputra. Jinak slovo putra znamená v překladu princ a jaya vítězství či úspěch.
Stavět se začalo tak, jak bývá v případě budování nových hlavních měst na zelené louce pravidlem – podle velkorysého urbanistického plánu, jenž počítal s městem pro zhruba 300 000 obyvatel. Zvláštní důraz byl přitom kladen na zapojení přírodních prvků. Vysazená zeleň a zahrady zabraly téměř 40 % celkové rozlohy, v ose města vniklo jezero Putra, na které navázal systém mokřadů. Ty jednak filtrují přiváděnou vodu, ale postupně se staly i rekreačním zázemím a významným biotopem s mnoha chráněnými živočichy, hlavně ptáky.
Architektonické řešení zástavby se neslo ve znamení reprezentativnosti a monumentality, což se týkalo v první řadě sídel státních úřadů, nešetřilo se však ani na sídlištích a jejich infrastruktuře. Peníze tekly závratným tempem, hovořilo se o proinvestovaných částkách okolo deseti miliard amerických dolarů, ale přesných údajů se už asi nikdo nedopátrá. Pak přišla finanční krize a brzy nastal návrat z oblak zpět na pevnou zem. Urychlila jej sílící kritika a došlo i na demonstrace. Kritikům především vadilo, že stát utápí obrovské prostředky v megalomanském projektu, když je v zemi akutní nedostatek nových bytů.
Budování Putrajaye přesto dále pokračovalo, nyní ale už mnohem pomaleji a v poněkud redukovaném rozsahu. Například byla pozastavena výstavba monorailu, kterou dosud připomíná několik osiřelých konstrukcí. Nakonec byl původní záměr naplněn, když 1. února 2001 vláda tomuto území udělila statut federálního teritoria a Putrajayu oficiálně prohlásila hlavním administrativním městem Malajsie. V tu dobu už sem byly některé státní úřady částečně přestěhované.
Dnes má město asi 55 000 obyvatel, nutno však říci, že se sem lidé zatím moc nehrnou. Proč? Když sem přijedete, brzy pochopíte, že projektanti tady opakovali stejnou chybu, k jaké došlo v moderní době již vícekrát, třeba při budování nové brazilské metropole. Nechali se unést velikášstvím a do jisté míry ignorovali lidská měřítka. Značnou rozlohu města zabírá čtvrť monumentálních staveb vztyčených nad víceproudými a víceméně prázdnými bulváry, tedy oblast, kam obyvatelé nemají důvod opakovaně chodit, samozřejmě s výjimkou hlavní mešity Putra. V samotné architektuře se pak objevuje jeden dost zvláštní moment – přestože je Putrajayja anoncována jako zhmotnění národních tradic a vyspělosti země (projektovaly i budovaly ji výhradně domácí firmy a asi jen 10 % použitých materiálů pochází z dovozu), mnohé objekty jsou doslova stylovým konglomerátem s oficiálně přiznávanými odkazy k řadě zahraničních islámských staveb. Tak třeba zmíněná mešita Putra poukazuje v některých svých partiích na perské vlivy, podobně jako most Jambatan Putra, inspirovaný mostem v Isfahánu; palác ministerského předsedy Perdana Putra se pro změnu hlásí k architektuře indických Mogulů.
Vynášet ale nějaké definitivní soudy o Putrajayi nelze, město se stále vyvíjí a například nedávno zveřejněný projekt výstavby čtvrti supermoderních obytných věží už nachází inspiraci v malajských plachetnicích. Jen houšť a větší kapky, chce se nad vizualizací tohoto originálního projektu Putrajayi popřát.
Další články z vydání o Malajsii zde