Snad, možná, pravděpodobně, zřejmě, asi – kolik ještě znáte relativizujících příslovcí? Při vyprávění o původních obyvatelích Gran Canarie je budeme potřebovat všechna a často. Co však není vůbec relativní, to jsou hmatatelné připomínky jejich existence. Najdeme je na nejrůznějších místech ostrova a stojí za to se s nimi seznámit.
Archeologové a historici se vesměs shodují, že lidé, kteří Kanárské ostrovy trvale osídlili (nejnovější archeologické nálezy hovoří také o starší fénické stopě), na ně přišli nejpozději kolem roku 500 př. n. l. ze severní Afriky. Neví se však, zda najednou nebo v několika vlnách, co je donutilo opustit své původní domovy, ani jak se na ostrovy dostali. Původní obyvatelé totiž podle všeho neovládali umění mořeplavby. Alespoň se tak vysvětluje pozoruhodná skutečnost – obyvatelé jednotlivých ostrovů nebyli mezi sebou v kontaktu, na každém ostrově se vytvořil odlišný dialekt, ba možná jazyk, jímž lidé hovořili, různě označovali stejné pojmy (třeba koza, která byla jejich nejdůležitějším hospodářským zvířetem, se na Gran Canarii řekla aridaman, na Tenerife axa, na La Palmě tequevite), různě označovali svého všemocného boha i démonické zlo, svého největšího nepřítele, lišily se i jejich různé zvyky a rituály. A také to, jak sami sebe nazývali. Od 19. stol. se začal v literatuře objevovat společný termín Guančové pro obyvatele všech ostrovů a kvůli jednoduchosti přetrvalo jeho používání v mnohých zejména populárních publikacích dodnes. Správný ale není, protože skuteční Guančové žili pouze na Tenerife. Obyvatelé ostatních ostrovů si říkali jinak, na každém odlišně. A tady se dostáváme do problému, jak správně nazývat původní obyvatele Gran Canarie. Byli to Canarios, jenže z výrazu Kanářané či Kanárci dostávají někteří jazykoví puristé osypky, ale co hůř – stejně se dají souhrnně označit i obyvatelé celého souostroví, ať ti současní nebo původní. Neustále opakovat spojení „původní obyvatelé Gran Canarie“ je však natolik lopotné, že volím Kanářany s připomenutím, že v tomto článku tím myslíme jen ty původní, kteří na ostrově žili do příchodu Španělů v roce 1478.
Co víme, co tušíme
Stejně jako na ostatních ostrovech, ani na Gran Canarii neznali lidé písmo. Jediné zprávy, které o nich a jejich způsobu života máme, pocházejí tak od těch, kteří jejich životy převrátili naruby a ve většině případů přímo ukončili – od španělských dobyvatelů, resp. historiků a kronikářů, kteří kráčeli v jejich stopách. Odhaduje se, že na Gran Canarii žilo v době příchodu Španělů 20–30 tisíc lidí, z nichž přežily asi tři tisíce. Ostatní byli buď pobiti, nebo odvlečeni jako otroci do ciziny.
Způsob života Kanářanů se v některých rysech lišil od života na ostatních ostrovech. Na Gran Canarii vzniklo nápadně velké množství umělých jeskyní, z nichž některé byly využívány k bydlení, většina ale jako skladiště potravin. To souviselo zřejmě s jinou odlišností – ekonomika Gran Canarie byla založena na pěstování plodin, zatímco na ostatních ostrovech na chovu zvířat. Zvláštní je i to, že si Kanářané stavěli také kamenné domy, na některých lokalitách seskupené do větších osad, někdy kombinovaných s jeskyněmi. U osad z kamenných domů vznikala pohřebiště s navršenými hroby, z nichž některé měly uprostřed ještě jakousi věžičku – další unikát.
Když v roce 1478 přistál u břehů Gran Canarie Juan Rejón, byl ostrov rozdělen mezi dva kmeny. V čele každého stál guanarteme, nejvyšší představitel světské moci. Západní část ostrova ovládal Tenesor Semidan sídlící v Gáldaru, východní Doramas se sídlem v Telde. Prvního Španělé zajali, pokřtili a získali na svou stranu, na druhého museli nastražit léčku, aby ho zabili. I tak jim trvalo kompletní obsazení ostrova celých pět let. Společnost Kanárců byla výrazně sociálně rozdělená, s malou vrstvou šlechty a velkým množstvím poddaných. Šlechta se ještě dělila na dvě skupiny, které španělští kronikáři označovali podle svých zvyklostí caballeros (vyšší šlechta) a hidalgos (nižší šlechta), zatímco o poddaných psali jako o plebeyos či villanos. Šlechtictví se dědilo v ženské linii, majetek v mužské. Podle některých pramenů žena, která zdědila trůn, oprávnila k vládnutí svého manžela, podle jiných volila krále z potomků vládnoucího rodu jakási šlechtická rada – tady už se jasnější linie historických faktů nenávratně ztrácejí.
Archeologické lokality
Gran Canaria se pyšní mnoha archeologickými lokalitami rozesetými po celém ostrově. Ne všechny jsou volně přístupné, ne vždy jsou upraveny tak, že i neodborník na nich spatří něco zajímavého. Následující trojice míst na severozápadě ostrova patří k těm nejlepším, jejichž návštěva je zajímavým obohacením dovolenkového programu. Každé z nich navíc seznamuje s jinou stránkou dávné kanárské kultury…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Gran Canaria