Byl založen jako jedna z prvních osad na Islandu, ale dlouhá staletí nebyl ničím víc než právě osadou. Status města získal až v roce 1786, v té době v něm žilo kolem 130 obyvatel. Dnes jich tu žije tisíckrát tolik, ale přesto leckde dojmem města nepůsobí a stále si nese výrazný venkovský charakter. Stejně jako jméno, které dostal před více než jedenácti stoletími – Reykjavík, zátoka Kouře.
Reykjavík se rozkládá na ploše 273 km2, což je zhruba polovina rozlohy Prahy. Spolu s dalšími šesti městy však tvoří aglomeraci o velikosti přes 1000 km2, v níž žijí dvě třetiny veškerého islandského obyvatelstva (asi 233 000). Je největším přístavem na ostrově, finančním centrem a také nejkosmopolitnějším městem. Téměř pětina jeho obyvatel se nenarodila na Islandu. Mezi nejpočetnější skupiny cizinců patří Poláci, Lotyši a Litevci.
Svojí polohou na 64. rovnoběžce je nejsevernějším hlavním městem světa a současně také jedním z nejchladnějších. Na Islandu bychom však našli místa s mnohem drsnějším podnebím, než je oblast zátoky Faxaflói, jak se dnes záliv, u kterého Reykjavík leží, jmenuje. Město tu těží z dobrodiní Severoatlantského proudu, což je severní větev teplého Golfského proudu. V zimě teplota jen málokdy klesá pod -15 °C, naopak letní teploty šplhají až k 25°C. Klima ovlivňuje též přítomnost rozsáhlého geotermálního systému, který se využívá pro vytápění 90 % domů i pro výrobu elektřiny. Právě tato geotermální pánev se svými četnými projevy přiměla staré Vikingy, aby dali tomuto místu přiléhavé jméno.
Sloupy vržené do moře
Místo si vybral sám první kolonista na Islandu Ingólfur Arnarson. Doplul na ostrov někdy kolem roku 870 a bylo by logické, že si vybere místo s přírodním přístavem, dostatkem pastvy a teplou termální vodou. Jenže Kniha o záboru země nám vypráví jiný příběh.
Každý vůdce klanu sedával na speciálním náčelnickém trůnu, který měl po obou stranách dva vyřezávané kůly. Říkalo se jim öndvegissúlur a kromě rodových označení obsahovaly i symboly germánských bohů. Když byl ostrov na dohled, podle staré tradice vrhnul Ingólfur posvátné sloupy do moře a nechal je unášet proudem. Poté přistál na jižním pobřeží Islandu a zřídil zde provizorní osadu. O místě trvalého osídlení měli rozhodnout bohové.
Celé tři roky prý trvalo, než jeho dva keltští otroci vyplavené sloupy našli. Boží vůle však byla jednoznačná, a tak roku 874 zakládá Ingólfur Arnarson osadu u zátoky, která dostala jméno podle páry stoupající z horkých pramenů.
Pojem osada je možná až hodně přehnaný. Jednalo se o shluk roztroušených farem s rozsáhlými pozemky, kde se usadili jednotliví členové rodu. Své místo dostali i zmínění keltští otroci, Vífill a Karli, kterým zakladatel Reykjavíku věnoval svobodu.
O tom, že se stal Reykjavík hlavním městem, rozhodla patrně dánská administrativa, a to o mnoho staletí později. Po zrušení obchodního monopolu dala osadě právo samostatného obchodu. Stejné privilegium dostalo i několik dalších osad, ale díky kvalitnímu přístavu si Reykjavík toto právo, na rozdíl od ostatních, podržel. Když byla po roce 1874 obnovena činnost altingu, začali Islanďané budovat novou stavbu pro své zákonodárné shromáždění právě zde. Na počátku 20. stol. tady sice žilo jen necelých 6000 obyvatel, ale přesto šlo o největší komunitu na ostrově. Oficiální status hlavního města získal Reykjavík v únoru 1904, kdy zde vznikla kancelář ministra pro Island, z níž se později vyvinul úřad ministerského předsedy.
Procházka po Reykjavíku
Lehce vesnický charakter podtrhuje to, že centrem města je rybník. Tjörnin je mělká vodní tůň se spoustou ptactva a s okružní cestou pro běžce i chodce. Spolu s přilehlým parkem tvoří oblíbenou relaxační zónu. Přímo na břehu Tjörninu najdeme radnici, moderní stavbu ze skla a betonu z roku 1992, a o něco dál starou budovu altingu, sídlo islandského parlamentu z roku 1881. Ve své době to byla největší kamenná stavba v Reykjavíku a spolykala celou třetinu státního rozpočtu. Pro Islanďany to byl však důležitý symbol, a tak svých peněz nelitovali.
Hned vedle stojí nenápadný kostel, který vůbec nebudí dojem katedrály. Přesto jde o hlavní chrám zdejšího biskupa a také nejvyšší hlavy islandské luteránské církve. Před každým zasedáním parlamentu se tu poslanci účastní mše a odtud společně odcházejí do sněmovní budovy…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Island