Rozlehlost toho komplexu vynikne v plném rozsahu až při pohledu z ptačí perspektivy, třeba z kopule dómu nebo z jeho zvonice. „Rodinný“ kostel Medicejských zahrnuje nejen vlastní baziliku San Lorenzo, ale také křížovou chodbu, knihovnu, Starou a Novou sakristii a Knížecí kapli. Sečteno a podtrženo – jeden z nejvýznamnějších uměleckých komplexů Západu.
Tím víc zarazí pohled na průčelí kostela – kde nic, tu nic, pouze holé cihly a kámen. Tolik se tu šetřilo? Vůbec ne. Živelná katastrofa? Ale kdepak! Lidský faktor, mohli bychom říci moderně. A ne ledasjaký. Ani nebudeme příliš zjednodušovat, když zkonstatujeme, že za současný vzhled průčelí mohou pět set let staré spory mezi Michelangelem a papežem Lvem X., kterým nebyl nikdo jiný než Giovanni deʼ Medici, syn Lorenza Nádherného.
Kostel San Lorenzo patří k nejstarším ve Florencii, což mj. dokumentuje i jeho obrácená orientace směrem k západu. Poprvé ho vysvětil v roce 393 milánský biskup sv. Ambrož. V 11. stol. byl kostel přestavěn v románském slohu a roku 1059 znovu vysvěcen, ale rozhodující pro jeho dnešní podobu byl až začátek 15. stol. Další přestavbu tehdy financovali Medicejští – nejprve Giovanni di Bicci, který nechal postavit Starou sakristii na konci levé příčné lodi, a po určité přestávce Cosimo Starší, jenž převzal finanční zodpovědnost za celé dílo, které zahrnovalo nejen dostavbu příčné lodi, ale také stavbu nového trojlodí. Jak záhy uslyšíme, v mecenášském angažmá zde pokračovali i další příslušníci rodu, a tak není divu, že se z kostela San Lorenzo stal vlastně „rodinný“ kostel Medicejských, z nichž mnozí tu jsou i pohřbeni.
Už na konci 19. stol. má svůj původ nelogické rozdělení celého komplexu mezi tři instituce, které znamená existenci tří různých vstupenek a čtyř vchodů. Z patra křížové chodby se vstupuje do knihovny, z přízemí do chrámové pokladnice, kam sice platí vstupenka do kostela a Staré sakristie, ale pro jejich návštěvu je třeba křížovou chodbu zase opustit a vejít levým vchodem v hlavním průčelí baziliky. Úplně na opačné straně celého komplexu je pak pokladna a vchod do Muzea medicejských kaplí, což je společné označení Knížecí kaple a Nové sakristie.
Giovanni di Bicci si jako architekta vybral Filippa Brunelleschiho. I když mu bylo v té době už kolem 40 let, stala se Stará sakristie jeho prvním úplným architektonickým dílem – a s velkou pravděpodobností také prvním centrálním prostorem renesance, vytvořeným s použitím jednoduchých geometrických tvarů, čtverce, krychle a koule, resp. polokoule. Giovanni di Bicci zamýšlel tuto nejstarší část dnešního kostela, jedinou, jež byla za Brunelleschiho života dokončena, jako pohřební kapli – a tak se i stalo. On sám je se svou manželkou Piccardou Bueriovou pohřben v sarkofágu pod mramorovým stolem uprostřed místnosti, u stěny pak je sarkofág jeho vnuků Giovanniho a Piera (synové Cosima Staršího), který vytvořil Andrea delʼ Verocchio coby jedno ze svých vrcholných děl. Výzdobu Staré sakristie provedl z velké části Donatello, oblíbený umělec a přítel Cosima Staršího. Kruhové reliéfy na pendentivech a v lunetách patří k jeho vůbec nejoriginálnějším dílům. Kuriozitou je výmalba malé kopule nad oltářem – Giuliano dʼArrigo, známý jako Il Pesello, tam zachytil noční oblohu nad Florencií s konstelací nebeských těles, jaká zářila 4. 7. 1442. Dílo zhotovené pravděpodobně pod vedením astronoma Paola dal Pozzo Toscanelli má snad připomínat příjezd Reného z Anjou do Florencie poté, co přišel o neapolský trůn. S jistotou to ale tvrdit nelze.
Filippo Brunelleschi vypracoval i projekt interiéru kostela, v němž se inspiroval klasickou římskou bazilikou. Dílo dokonale harmonických proporcí v šedé a bílé barvě vstoupilo do učebnic dějin umění i architektury jako příklad typické rané renesance a první velká sakrální stavba postavená cele v tomto slohu. Brunelleschi se přitom jejího dokončení nedožil, v práci po něm pokračovali Antonio Manetti a Pagno di Lapo Portigiani…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Florencie