„Jo, a tohle je náš špekturm,“ pravila bodrá vesnická žena učebnicově čistou němčinou a odemkla dvířka v přízemí gotické věže. Na železných hácích voněly nádherně vyuzené šunky…
Bylo to jak výjev ze spižírny v historickém filmu, jenže v našem případě nešlo o film, ale o návštěvu jednoho z opevněných středověkých kostelíků v srdci bájného Sedmihradska neboli Transylvánie, kde nám neměly být servírovány gastronomické, nýbrž pouze kulturněhistorické požitky. Za nimi jsme také přijeli, neboť opevněné kostely jsou jedním z typických akcentů tamní půvabné krajiny.
Stavěli je němečtí přistěhovalci (převážně z Porýní, ale označovaní nepřesně jako Sasové), kteří do Sedmihradska přicházeli již od 40. let 12. stol. v rámci kolonizace řídce osídleného území na východních hranicích uherského státu, kde měli vytvořit nárazníkové pásmo proti nájezdům Kumánů a dalších kočovných tlup z východu. Němci byli zkušenými zemědělci a řemeslníky (mimo jiné též vítanými odborníky v těžbě a zpracování kovů) a v daném prostředí vytvořili svérázné společenství stmelené vlastní vírou a zejména jazykem. Velká část místního obyvatelstva dodnes, kromě rumunštiny, hovoří plynně německy, i když jejich spisovná mluva, kultivovaná později luteránskou biblí a plná archaismů, budí v dnešním Německu rozpaky – asi jako kdyby k nám zavítali američtí potomci moravských bratří, hovořící kralickou češtinou.
Ve svém novém domově se přistěhovalci museli vypořádat s nebezpečím hrozícím ze všech stran. Opevňovat celé osady nebylo v jejich silách (ani počet obyvatel by nestačil na obranu delších hradeb), proto soustředili všechnu pozornost na nejbytelnější stavbu v obci – kostel. Něco podobného známe ze západoevropského raného středověku, kdy na území Německa, Rakouska a Švýcarska vznikly stovky opevněných kostelů (Wehrkirchen) či celých kostelních areálů (Kirchenburgen). Ve 12. stol. a později se už ale s tímto typem staveb setkáváme spíše už jen ve východních oblastech Evropy.
Schéma bylo vždy podobné: nevelký chrám, obydlí kněze a pár stavení v těsném sousedství, to vše obehnáno jednoduchou hradbou s věžemi a s mohutnou branou v podobě dvoupatrové budovy. Ta mívala v horním patře kapli, zasvěcenou obvykle sv. Michaelovi, protože i bojovný archanděl s mečem, pokud bylo nutno, měl přiložit ruku k dílu, a dodejme, že archandělova pomoc byla potřebná neustále: od počátku 15. stol. se na scéně stále častěji objevovali Turci. Době 13.–15. stol., kdy sedmihradští Sasové (a spolu s nimi i maďarským dialektem hovořící Sikulové ve východní části Sedmihradska) stavěli své opevněné kostely, odpovídal už gotický a pozdně gotický duch staveb. A nejen to – našincovo srdce potěší, když v interiérech kostelů spatří odkaz pražské svatovítské huti Petra Parléře…
Počet opevněných kostelů v Sedmihradsku přesahuje 150, takže musíme vybrat pouze několik příkladů, na nichž si lze osvětlit jejich hlavní rysy a kulturněhistorické souvislosti. Obecně je obdivuhodná zejména výstavnost a technická dokonalost staveb, které nám občas připadají jako zjevení z pohádek, často v důstojně omšelém stavu, bez výraznějších renovací, s veškerou patinou, již na prastarých stavbách zanechala staletí.
Jednou z takových památek je opevněný areál kostela v Biertanu, v údolí odbočujícím z hlavní silnice mezi Sibiní a Brašovem k jihu. Obec s německým jménem Birthälm (maď. Berethalom) byla založena už ve 13. stol. spolu s opevněným chrámovým okrskem na způsob hradu strmícího nad okolím. Ten je obehnán trojitým prstencem hradeb, chráněných devíti věžemi a postupně zdokonalovaných – poslední, vnější prstenec hradeb byl přidán ještě v 16. stol. Už to samo o sobě, se všemi střílnami, podsebitími a ochozy, by představovalo úctyhodný celek, ale vše převyšuje, a to doslova, kostel Panny Marie. Původní, patrně románská stavba byla na konci 15. stol. nahrazena novostavbou prostorného trojlodí síňového typu se třemi páry pětibokých pilířů nesoucích síťové klenby. Optický dojem z jednotného prostoru vychází z odkazu parléřovské architektury, a zejména hvězdové vzorce vytvářené klenebními žebry jsou jen dalším rozpracováním toho, co Petr Parléř vytvořil v pražské katedrále kolem roku 1370 a dále se rozvíjelo v celé střední Evropě. Podle letopočtu na triumfálním oblouku byla stavba zřejmě dokončena v roce 1522 a pozdní dobou vzniku lze vysvětlit i provedení žeber ve štuku, nikoliv v kamenném nebo cihlovém materiálu; i důraz na optický efekt zde byl projevem pozdní gotiky.
Krásu pozdně gotického interiéru dotváří soudobý mobiliář, především velká oltářní archa z roku 1483, patrně nejvýznamnější dílo svého druhu v Sedmihradsku. Na jejích pohyblivých deskách jsou vyobrazeny scény z Kristova života, stejnému tématu je věnována i řezbářská výzdoba střední části. Vysoká umělecká úroveň maleb na křídlech ukazuje na spojení s vídeňskou dílnou tzv. Mistra oltáře ze Schottenkirche a moderní bádání vede k malíři známému jako Johannes Siebenbürger, který hrál velkou roli ve zprostředkování vlivu středoevropské pozdní gotiky do Sedmihradska…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rumunsko