Zatímco jsme vyhlíželi místo na zaparkování, od vody na nás mával vysoký hubený muž v zelené kšiltovce. Pomáhal několika lidem s výstupem z loďky, a tak nám bylo hned jasné, že v nás vidí další zákazníky. Proč ne? Představil se jako Hasan a nabídl nám plavbu kolem jezera a návštěvu kláštera, který stojí na jeho odvrácené straně. Domluvili jsme se a za půl hodiny vyrazili.
Ostrov Beška se nám zalíbil hned, jak jsme ho spatřili z hlavní silnice, která kopíruje jihozápadní břeh Skadarského jezera. Zaujal nás hlubokou zátokou, za níž se červenalo několik střech domů a zvedala se věž kostela. Na pevnině vybíhal proti ostrovu malý mys, jehož zářivě žlutá barva slibovala hezkou pláž. Spustili jsme se k ní po silnici, jež prudce klesá k ospalé obci Murići, míjí mešitu a prochází olivovníkovým hájem. Na místě jsme zjistili, že pláže s vybělenými oblázky, údajně nejhezčí na jezeře, si užívají i dvě krávy, které si v horkém dni chladily v krásně průzračné vodě břicha. Spolu s několika oslíky pasoucími se na břehu dělaly společnost zhruba dvacítce lidí, kteří se slunili na pláži a koupali v jezeře. Do ticha občas zazvonily zvonce na jejich krcích.
Hasan přivlekl červený kanystr s benzínem, hadičkou ho propojil s motorem na své loďce s šípovitou přídí i zádí a pokynul nám, abychom si sedli na lavice. Vzdalovali jsme se od břehu, nad kterým se zvedá horský masiv Rumija, s vrcholky přesahujícími tisíc metrů. Odděluje jezero od Jaderského moře. Cesta sem je dlouhá, úzká silnice se klikatí v mnoha zatáčkách. Z vnitrozemské strany jezero ohraničují nízký Katunský kras a pohoří Prokletije. Protější břeh vzdálený zhruba 14 km se nám ale ztrácel v oparu a vybledle modrá hladina jezera jakoby přecházela v oblohu. Pláž v Murići patří k ojedinělým místům skadarského pobřeží, z jehož 76 km jsou jen asi tři vhodné pro rekreaci. Většina břehů je příkrých, hornatých, nebo naopak bažinatých, a tak z pevniny v podstatě nedostupných. Na jihovýchodním cípu jezera leží albánské město Skadar, podle něhož je nejrozlehlejší vodní plocha na Balkáně a jedno z největších jezer v Evropě pojmenováno. Dosahuje délky 44 km a jeho rozloha kolísá podle množství srážek mezi zhruba 370 km2 v létě a 540 km2 na konci zimy. Přibližně jedna třetina vodní plochy připadá Albánii a zbytek Černé Hoře.
Hasan ukazoval dolů ke dnu a třemi prsty naznačoval hloubku vody v místě, kde jsme pluli. Průměr je 6 m. Většinu vody přivádí do jezera nádherná řeka Morača, protékající na svém horním toku úžasným kaňonem. Jezero také napájí kolem 50 podvodních pramenů, které z krasového dna vyvěrají v místech, jimž se říká oka. Nejhlubší z nich pojmenované Radus má 60 m. Skadarské jezero je kryptodepresí, takže oka se nacházejí pod úrovní mořské hladiny, zatímco hladina jezera nad ní. Díky bohatému přítoku a hlavně okům se všechna voda v jezeře během jednoho roku dvakrát až třikrát vymění. Z jezera odtéká jediná řeka Bojana, jež vodu odvádí přímo do Jaderského moře. Její tok tvoří hranici mezi Černou Horou a Albánií.
Když jsme s Hasanem míjeli zátoku na ostrově Beška, vylétla z rákosí volavka, vyplašená hlukem lodního motoru. Skadarské jezero je největší ptačí rezervací v Evropě. Nejpříhodnější podmínky mají opeřenci v severní části jezera, kde se podél břehu táhne pás mělké vody, zarostlý rákosím, stulíky, lekníny, rdestem a mnoha dalšími druhy bahe…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Černá Hora