Katedrála… Středoevropan si představí něco jako chrám svatého Víta nebo třeba pařížskou Notre-Dame: stavbu se dvěma věžemi v průčelí a oblým chórem lemovaným věncem kaplí. Jenže Angličané jako by svou odlišnost chtěli prokázat i na chrámových stavbách. Těch skutečně starobylých biskupských kostelů mají dnes šestadvacet, ale ne všechny byly katedrálami odjakživa. Když se totiž král Jindřich VIII. v 16. století rozhodl odtrhnout od Říma, aby se mohl rozvést s nepohodlnou manželkou a oženit se znovu s krásnou Annou Boleynovou, prohlásil se sám za hlavu anglické církve a vytvořil mimo jiné šest nových biskupství. Další diecéze anglikánské církve byly ustaveny v roce 1836; katedrálami se tehdy staly nejen některé docela obyčejné farní kostely, ale také starobylé klášterní chrámy jako St. Albans, původně místo uctívání raně křesťanského mučedníka jménem Albanus.
Už od normanských dob byla přibližně polovina katedrál spojena s klášterem (ano, opravdu čtete dobře, ne s kapitulou kanovníků, ale s běžnou mnišskou komunitou, většinou benediktinskou). Někdy to vedlo k třenicím, protože biskup jako titulární opat měl často na zřeteli své vlastní, světské zájmy a osazenstvo kláštera řízené převorem mělo na duchovní správu odlišný názor. Neobvyklé spojení institucí ovlivnilo i architekturu: stavby ve tvaru kříže mají nejen značně dlouhou loď, ale i chórovou část, určenou řeholníkům. Kromě toho je pravidelně jejich součástí křížová chodba a kapitulní síň. S dalšími budovami, které původně tvořily zázemí kláštera, tak katedrála vytváří uzavřený, od okolí oddělený okrsek. Nad křížením hlavní a příčné chrámové lodi se obvykle tyčí mohutná věž. Chóry jsou většinou pravoúhlé, od prostoru určeného laikům je mnohdy odděluje „rood screen“, vysoká oltářní stěna s průchody, odpovídající tomu, co na kontinentě nazýváme letner. Oltáře nejsou umísťovány v bočních kaplích, nýbrž jen jednoduše řazeny vedle sebe ke zdi. V samotném závěru prakticky nikdy nechybí samostatná velká kaple, zasvěcená obvykle Panně Marii nebo Nejsvětější Trojici. U mnohých katedrál se také objevuje chrámová předsíň nazývaná „galilea“. Byla určena ke shromažďování věřících nebo řeholníků před slavnostním vstupem do chrámu; její symbolické jméno připomíná cestu Kristových učedníků do Galileje po jeho zmrtvýchvstání.
Poučený návštěvník památek má samozřejmě určité představy o románském slohu a různých fázích gotiky, jenže v Anglii to najednou nějak neplatí. Styly mají svá vlastní jména i podobu. Normanské období, zahrnující 11. a 12. století, po sobě zanechalo mohutné rozložité stavby, jako je katedrála v Durhamu, největší dochovaný románský kostel v Evropě, v jehož lodi se střídají oblé sloupy s členitými pilíři a veškerou výzdobu tvoří geometrické ornamenty. Styl „early english“, odpovídající kontinentální rané gotice, zrodil mimo jiné monumentální kulisovitá západní průčelí, jaká dodnes vidíme v Peterborough nebo v Lincolnu: prolamované štíty, vysoké odstupněné oblouky, úzká „lancetová“ okna, řady hustých arkád… Vrcholné gotice se v Anglii právem říká „decorated style“: složité hvězdové a vějířové klenby, bohaté kružby a některé zcela nevídané prvky, jako jsou oblouky podpírající centrální věž katedrály ve Wellsu, které připomínají rozevřené nůžky, nebo kruhové „biskupovo oko“ v Lincolnu s kružbou podobnou dvojici hustě olistěných stromů. A pozdní gotika už na kontinentě nemá vůbec žádnou obdobu. Libuje si v nekonečném opakování stejných prvků, jehož výsledkem je dojem hustého krajkoví klenebních žeber, okenních kružeb i dekorace svislých stěn. Říkají tomu „perpendicular style“ a výsledný dojem je prostě nepopsatelný. Visuté svorníky připomínající lucerničky v Oxfordu, stlačené segmentové oblouky zavěšené na subtilních kamenných prutech mezi hlavní a příčnou lodí v Gloucesteru či klenby z hustě propletených vějířů žeber, podobné rozkvetlým kyticím, to všechno vytvořili dávní mistři k výzdobě božích příbytků.
Za jednu z nejkrásnějších je obecně pokládána katedrála v Canterbury. Tento „vzorník architektonických stylů“ začali stavět v roce 1070, bezprostředně po dobytí Anglie Normany. Z nejstarší stavby, vysvěcené v roce 1130, se zachovala rozlehlá krypta. Hlavice sloupů nesoucích její klenbu jsou zdobeny figurami fantastických i reálných zvířat – najdeme tu například párek kozlů s hudebními nástroji. Chór nad kryptou byl výrazně přestavěn po roce 1174, kdy ho těžce poškodil požár, a mísí se v něm románské a raně gotické prvky. Nádherná původní barevná okna z 12. a 13. století zachycují mimo jiné drama, které se v katedrále odehrálo roku 1170. Arcibiskup Tomáš Becket, kdysi kancléř a přítel krále Jindřicha II., se po dosazení do vysokého úřadu stal jednoznačným obhájcem zájmů církve a zkřížil tak panovníkovy záměry. Po dlouhém období sporů, kdy musel dokonce z Anglie uprchnout, aby unikl královu hněvu, se konečně navrátil do vlasti, ale požadavkům vládce se podrobit nehodlal. Čtyři královi rytíři vyplnili přání vyřčené v hněvu: „Kdo mě konečně zbaví toho protivného kněze?“ V čase nešpor hlučně vtrhli do katedrály, a když se k nim biskup obrátil, aby je vykázal, tasili meče a dýky. Král se mohl přičinit o volbu povolnějšího arcibiskupa a Anglie měla nového světce – papež svatořečil Becketa pouhé tři roky po jeho zavraždění. Jeho ostatky bývaly uloženy v kruhové kapli přistavěné na konec dlouhého chóru, ještě za obvyklou chórovou kapli Nejsvětější Trojice. Říká se jí Corona a skutečně svou architekturou korunu připomíná. Jenže původní relikviář bychom v ní dnes marně hledali, nechal ho zničit velký likvidátor klášterů a svatých Jindřich VIII.
Po roce 1375 byla stará normanská hlavní loď katedrály stržena a postavena zcela nová ve zdobném perpendikulárním stylu. Dvojici mohutných západních věží přibyly ozdobné nárožní věžičky a nad křížením hlavní a příčné lodi vyrostla mohutná zvonice nazývaná Bell Harry. Při pohledu z vnitřku kostela ji uzavírá husté krajkoví klenby z osmi navzájem propletených vějířů, vytvářejících uprostřed čtyřcípou hvězdu s bělostným křížem uprostřed.
Pod starobylými klenbami našli místo věčného odpočinku nejen uctívaní světci a dlouhá řada arcibiskupů v čele se zakladatelem dnešního chrámu Štěpánem Langtonem, ale i korunované hlavy. Dodnes tu najdeme například náhrobek krále Jindřicha IV. a jeho manželky i hrob Eduarda z Walesu, Černého prince, nejstaršího syna krále Eduarda III.
I když katedrála v Canterbury může svou stylovou rozmanitostí působit jako nesourodý celek, nijak to nezmenšuje její význam duchovního centra Anglie. Vane z ní dech zašlých staletí a pro svou krásu se plným právem ocitla na seznamu světového dědictví UNESCO.