Ještě to není ani 100 let – město Špandava, německy Spandau, bylo připojeno k Berlínu teprve v roce 1920. Však se také obyvatelé dnešního pátého berlínského obvodu na samém západním okraji města pořád považují v první řadě za Špandavany a až potom za Berlíňany.
Místo u soutoku Sprévy s Havolou bylo strategicky významné odpradávna. Věděli to i slovanští Havolané, kteří měli své hradiště jižně od dnešního starého města už na konci 9. stol. V 10. stol. pak vznikla opevněná osada na ostrově v Havole, přesně tam, kde dnes stojí citadela, nejvýznamnější špandavská památka. Cesta k ní ale byla dlouhá a vedla přes několik předchůdců.
Poslední havolanský kníže Přibyslav-Heinrich odkázal své území hraběti Albrechtu I. Medvědovi z německého rodu Askánců, pozdějšímu zakladateli a prvnímu markraběti Braniborské marky. Askánci postavili na ostrově místo opevněné osady hrad, který je poprvé písemně zmiňován nepřímo v roce 1197. Kolem něj se dále rozvíjelo budoucí město – takto (civitas) byla Špandava poprvé zmíněna roku 1232, tzn. v té době už městská práva měla, ale záznam o jejich udělení se nedochoval. Od roku 1415 vládli v Braniborsku Hohenzollernové. Když si kurfiřt Fridrich II. nechal postavit jako stálou rezidenci zámek v Köllnu-Berlíně, bylo v 2. pol. 15. stol. rozhodnuto, že špandavský hrad se stane vdovským sídlem kurfiřtek. Aby se jim tu žilo pohodlněji, bylo jádro hradu renesančně přestavěno a přibyla k němu ještě jedna nová budova. Jako poslední tu pobývala v letech 1545–1555 Alžběta Dánská, vdova po kurfiřtovi Joachimu I. Nestorovi. Brzy poté se začalo se zásadní proměnou hradu.
Ve středověku stálo na území Braniborska na 800 hradů. S plynoucím časem byly stále více nepohodlné k životu a vývoj nových zbraní relativizoval i jejich funkci obrannou. Vzhledem k obrovským nákladům, které taková změna vyžadovala, byly pouhé tři hrady v 16. stol. nově opevněny a přestavěny v moderní pevnosti podle aktuálních principů italského vojenského stavitelství. Jedním z nich byla Špandava. Plány vytvořil už v roce 1560 Chiaramella de Gandino, jeden z nejschopnějších stavitelů své doby, ale obtížnou a vlekoucí se práci dokončil až jeho nástupce, hrabě Rochus zu Lynar. To byla velmi zajímavá a barvitá postava 16. stol. Narodil se v Toskánsku jako Rocco Guerrini, vyučil se válečnickému umění ve Ferraře, sloužil jako kammerjunker francouzského následníka trůnu, poté byl pevnostním stavebním mistrem dvou francouzských králů, nově koncipoval pevnost Méty, absolvoval několik diplomatických misí, nakonec ale jako kalvinista musel z Francie uprchnout do Německa. Kurfiřt Johann Georg si ho přivedl ke svému dvoru coby stavitele, dělostřeleckého inspektora a poradce. Ve Špandavě začal pracovat roku 1578 a dílo dokončil o 16 let později. Krátce poté bylo zesíleno i opevnění města. Postupně se ve Špandavě stále více rozvíjel zbrojní průmysl. Získala proto statut pevnostního města a ještě v průběhu 19. stol. bylo její opevnění významně rozšiřováno. V roce 1903 však byl tento statut s výjimkou citadely a jihozápadně od města nově postavené pevnosti Hahneberg zruš…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Berlín