Starokladrubští koně
Člověk a kůň. Kůň a krajina. Krajina a člověk. Spojení, která existují tisíce let. Souznění, jež ve šťastných případech může být oceněno třeba značkou světového dědictví. Tak jako v Kladrubech nad Labem.
Jak začít, kudy se pustit do příběhu dlouhého půl tisíciletí? Zkusme spojení ferme ornée, doslova „okrasný statek“, i když doslovností jen stěží podchytíte všechny stránky skutečnosti s jejich často subtilními nuancemi. Tak tedy ferme ornée. Hospodářské využití a estetické působení. Užitek a krása. Přírodní krajina, živá a organicky se vyvíjející, ale také krajina přetvářená a utvářená záměrně člověkem. Spojme tyto dva zdánlivé protiklady, doplňme o vysoce specializovanou činnost, totiž chov tažných koní pro reprezentační potřeby panovnického dvora, a dostaneme ve světě naprosto jedinečnou ferme ornée, výjimečnou tak, že byla v roce 2019 zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO jako „Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem“. Promyšleně uspořádané louky, pastviny, lesy a pole, které křižují záměrně vybudované cesty, vysázené aleje a stromořadí, doplňují vodní kanály a jezera vzniklá ze slepých říčních ramen, stejně jako parkové prvky v nejlepších tradicích francouzského a anglického krajinářství, a pochopitelně také stavby, klasicistně střídmé, nerušící, citlivě zakomponované do krajiny a krajinu doplňující – to je území v říční nivě na pravém břehu Labe o velikosti 13,1 km2, které rozhodně stojí za návštěvu. Provede vás jím nově vybudovaná naučná stezka s 12 zastávkami, která nemůže začínat nikde jinde než v srdci celého areálu, před vchodem do Národního hřebčína Kladruby nad Labem. Projít se Kladrubským Polabím je příjemné a obohacující, navštívit hřebčín nutné – vždyť o koně tu jde v první řadě, bez nich by krajina kolem vypadala určitě úplně jinak.
Starokladrubský kůň je unikátem sám o sobě. Chová se bez přerušení více než 400 let a je naším nejstarším původním koňským plemenem. Jde o plemeno teplokrevné patřící k tzv. barokním rasám, šlechtěné k ideálu galakarosiera, mohutného kočárového koně určeného k ceremoniální a reprezentativní službě (aniž by to jakkoli vylučovalo jeho dnešní využití pod sedlem, ať už při klasické drezuře, volnočasovém ježdění, práci u jízdní policie nebo třeba hipoterapii). Vzniklo z koně starošpanělského a také staroitalského.
Jestliže přemýšlíme o počátcích šlechtění starokladrubského koně, musíme vzpomenout i na počátky hřebčína. Tradičně se jako rok jeho založení udává letopočet 1579, což ale není přesné. V tomto roce císař Rudolf II. povýšil hřebčín na dvorní a jmenoval jeho prvního „kštýtmistra“ (počeštěná podoba německého Gestütmeister) neboli správce. Koně se ale v Kladrubech chovali podstatně déle. Jméno „Kladruby“ je odvozeno od rubání klád a nevzdálíme se daleko od pravdy, když budeme předpokládat, že už první dřevorubci mýtící zdejší původní lužní lesy měli na těžkou práci spojenou s taháním klád koně. (A ony klády se pak po Labi plavily až do Hamburku, kde se dřevo využívalo na stavbu lodí.)
Do poněkud sofistikovanější roviny chovu koní se dostaneme s Pernštejny, jimž pardubické panství včetně Kladrub patřilo od roku 1491 a kteří tu někdy na počátku 16. stol. založili v souladu se starší středověkou tradicí chovu koní v krajině „koňskou oboru“. V roce 1560 zadlužení Pernštejnové prodali pardubické panství Maxmiliánovi, prvorozenému synovi českého krále a římského císaře Ferdinanda I. Habsburského. Zřejmě právě díky Maxmiliánovi, který měl za manželku Marii, dceru španělského krále Karla I., a v mládí často u španělského dvora pobýval, se do Kladrub dostali někdy na začátku 2. pol. 16. stol. první starošpanělští neboli andaluští koně. A pak přichází onen spíše mezník než základní kámen ve vývoji kladrubského hřebčína, spojený s rokem 1579 a císařem Rudo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Evropské poklady