Ta-meri: ve staré egyptštině Země milovaná nebo též obdělaná. Druhému významu se blížil i dávný název Kemet – Černá země. Svým obyvatelům připomínala lotos, jehož stonek tvořila životodárná řeka Nil a květ pak její delta ústící mnoha rameny do Středozemního moře. Právě v deltě se dobře dařilo šáchoru, z něhož se ve starověku vyráběly suknice, sandály, koše, plachty, lana i čluny, hlíza se jedla, kořeny se topilo i svítilo (používaly se na pochodně). A taky se z něj zhotovoval psací materiál. Říkali mu papyrus.
Po porobení Dolního Egypta dravějšími panovníky Horního (jižního) Egypta se stal součástí spojeného „státního znaku“ lotos i papyrus a také bůh blahodárných vodních záplav Hapi (Hapej) se zdvojil, aby každá jeho postava mohla nést na hlavě jeden ze symbolů. I vládce sjednocené říše – jazykem Bible faraon – musel jako „král Horní i Dolní země“ od té doby nosit dvoubarevnou korunu pšent, přičemž její červená (hornoegyptská) část jakoby polykala tu bílou, což konec konců odpovídalo skutečnosti. Mnohem později přišedší Arabové zemi nazvali Miṣr, v egyptském dialektu Maṣr – a tak jí domorodci říkají dodnes.
Mezinárodní název Egypta se vyvinul v poslední fázi antiky, kdy si Řekové pro ně zcela nesrozumitelný domorodý název země Hikuptah, odvozený ze jména paláce boha Ptaha v Memfidě, zkomolili na Aígyptos. A i když se o něco později Egypt stal pouhou římskou provincií Aegyptus, nikdo už mu nevezme prvenství nejstaršího a nejdéle trvajícího státního útvaru lidských dějin. Více než tři tisíce let budoval svou monumentální architekturu a svébytnou kulturu, kterou sem dnes jezdí obdivovat nadšenci z celého světa.
Starověké dějiny země jsou dlouhé a, navzdory mnoha hmotným i písemným pramenům, v některých obdobích známé a probádané méně než v jiných. Egyptologové zaznamenali od vzniku sjednoceného Egypta existenci celkem 30 vládnoucích dynastií a vytvořili relativně úplné řady panovníků v období dynastií 1.–6., 12., 18. a polovině 19., 24.–30. Protože však u mnoha panovníků není známa délka jejich vlády a navíc situaci komplikuje docela častá existence spoluvlády dvou králů, je prakticky nemožné vytvořit pro staré egyptské dějiny absolutní datování. Zatímco v některých obdobích panuje na datování mezi odborníky shoda, jiná období jsou stále velmi sporná. Proto také lze nalézt v různých pramenech různé údaje. Přesná data jsou k dispozici až zhruba od 26. dynastie dál. Kromě existence jednotlivých dynastií se od 19. stol. začala používat také periodizace egyptských dějin do delších časových úseků, z nichž jsou široké veřejnosti nejznámější pojmy Stará, Střední a Nová říše. Připomeňme si proto základní členění egyptského starověku a s ním i nejslavnější stavby, které v jednotlivých obdobích vznikly.
Období před vytvořením egyptského státu se označuje jako Předdynastická doba. První stát zde vznikl a začal fungovat v Archaické době, vymezené zhruba roky 3100 a 2700 př. n. l., do které spadají první dvě panovnické dynastie. Legendárním zakladatelem první dynastie byl Meni, jemuž se připisuje rovněž založení nového sídelního a správního centra sjednocené země, města Inebuhedž („Bílé zdi“), jež později dostalo jméno Mennefer a nejvíce je známé pod svým řeckým pojmenováním Memfis. V poslední době stále více převládá názor, že Meni nebyla konkrétní historická postava, ale spíše označení zakladatele státu, v němž se mohlo spojovat i několik panovníků.
Z pohledu slavných egyptských památek je prvním zásadním obdobím Stará říše, která navázala na Archaickou dobu, trvala přibližně 500 let a vystřídaly se v ní dynastie 3.–8. Konstatujeme-li, že se Stará říše někdy označuje také jako „věk pyramid“, je tím řečeno vše podstatné. Nejstarší pyramidu po sobě zanechal král Džoser, považovaný dnes většinou za zakladatele 3. dynastie. Je stupňovitá a byla součástí většího králova pohřebního komplexu v Sakkáře. S následující 4. dynastií pak jsou spojeny tři slavné jehlanovité pyramidy v Gíze, které můžeme chápat, stejně jako jiné pyramidy vystavěné dalšími panovníky 4., ale též 5. a 6. dynastie na jiných místech, jako výraz tehdejší konsolidace země a jejího hospodářského rozmachu. Tak přísně centralistický stát, jaký vytvořili vládci 4. dynastie, již nikdy později v dějinách Egypta neexistoval.
Po Staré říši následovalo období rozkladu státu označované jako První přechodná doba, jež skončilo opětovným sjednocením země za krále Mentuhotepa II. Nebhepetrea. Kolem roku 2040 př. n. l. tak začala doba Střední říše, trvající přibližně 400 let a zahrnující kromě závěrečné třetiny vlády 11. dynastie také dynastie 12.–14. Období 12. dynastie (cca 1990–1780 př. n. l.) se právem označuje za „zlatý věk“ staroegyptské literatury. Asi nejznámějším dílem z této doby je Povídka o Sinuhetovi, kterou se inspiroval, alespoň co do jména hlavního hrdiny, Mika Waltari při psaní slavného románu Egypťan Sinuhet (odehrávajícího se ale až za 18. dynastie asi o 600 let později). I ve Střední říši se stavělo, vznikaly četné chrámy a pohřební komplexy, ale na ty opravdu slavné památky si musíme počkat až do Nové říše. Než nastal její čas, musel Egypt ještě projít, neboť historie se opakuje, Druhou přechodnou dobou, přibližně stoletým obdobím chaosu a bojů, spojeným s vpádem Hyksósů, semitských kmenů ze západní Asie, kteří v deltě Nilu založili vlastní 15. a 16. dynastii, zatímco na jihu ve Vesetu (řecky Théby) vládla egyptská 17. dynastie.
Vládu Hyksósů nad severem Egypta definitivně ukončil v polovině 16. stol. zakladatel 18. dynastie a první panovník Nové říše Ahmose. Nová říše existovala skoro 500 let a vládly v ní 18.–20. dynastie. Hlavním městem celého Egypta se opět staly Théby, kde byl silně rozvinut kult boha Amona. Právě jemu byl připisován hlavní podíl na vítězství nad Hyksósy. Z Amona se stal nejvyšší bůh, jemuž, resp. tzv. thébské triádě, kterou tvořili Amon, jeho manželka Mut a syn Chonsu, se začaly po celé zemi stavět chrámy. Za všechny můžeme připomenout dva nejslavnější v Luxoru a Karnaku. Počátky karnackého chrámového komplexu ovšem sahají až do Střední říše a stavělo se tam až do ptolemaiovské doby, ale většina dochovaných staveb pochází právě z doby Nové říše. Další světoznámé památky z této doby představují skalní hrobky na západním břehu Nilu v Thébách. V Údolí králů tam jsou pohřbeni všichni králové Nové říše, zřejmě s výjimkou Amenhotepa IV. neboli Achnatona, náboženského reformátora, který prosazoval kult boha-stvořitele Atona, v Údolí královen jsou hrobky královen a princů z 19. a 20. dynastie. Zapomenout nesmíme ani na chrámy, ať už na lokalitě Dér-el-Bahrí, součásti thébské nekropole, kde si vedle zádušního chrámu výše zmíněného Mentuhotepa II. postavili své chrámy Thutmose III. a slavná královna Hatšepsut, nebo v Abú Simbelu. Jak už jsme naznačili, do Nové říše časově spadá náboženský střet stoupenců Amona a Atona, který poskytl kulisy pro řadu historických románů včetně také již citovaného Egypťana Sinuheta od Miky Waltariho. A z dob Nové říše pocházejí rovněž historické postavy, jejichž jména někdy ve svém životě zaslechl snad každý – Tutanchamon, Nefertiti, Ramesse (ve starší literatuře psaný Ramses)…
Historie se zopakovala i do třetice, takže Nová říše, která představovala ve svých nejlepších časech skutečnou světovou velmoc sahající od Eufratu po čtvrtý nilský katarakt, skončila Třetí přechodnou dobou. Hladomor, vnitřní rozbroje, další z rozpadů – 21. dynastie vládla v podstatě pouze na severu v Deltě, Střední a Horní Egypt ovládali Amonovi kněží v Thébách. Egypt ztratil svou nadvládu nad Núbií, kde mu z vazalského území začal vznikat silný soupeř. Núbijci nakonec založili 25. dynastii, která na určitou dobu ovládla celý Egypt, ale dostala se rovněž do sporů s Asýrií. Asyřané opakovaně Núbijce porazili, při jednom tažení se dostali až k Memfidě, při dalším obsadili Théby. Asyrský král Aššurbanipal tehdy nechal popravit většinu lokálních egyptských vládců s výjimkou Nekona I. a jeho syna Psammetika I. Neko I., pravděpodobně potomek 24. dynastie a sám zakladatel 26. dynastie, vládl v Sajích v západní části Delty a nakonec byl coby asyrský vazal popraven posledním panovníkem 25. dynastie Tanutamonem. Když Asyřané porazili Núbijce definitivně, stal se nejmocnějším vládcem v Egyptě Psammetik I.
Původně od 26., ale v poslední době stále více již od 25. dynastie se v dějinách Egypta hovoří o Pozdní době. Ať již ji počítáme od núbijského Kašty vládnoucího zhruba od roku 770 př. n. l., nebo od Psammetika I. o více než 100 let později, je zřejmé, že začínala ve velmi obtížných podmínkách, které se ani později nějak významně nelepšily. Egypt se dostal do hledáčku stále mocnější perské říše a podlehl jí, takže období vlády perských králů v letech 525–404 př. n. l. se označuje jako 27. dynastie. Lokální vládce v západní Deltě Amenardis nakonec proti Peršanům úspěšně povstal, jako jediný příslušník 28. dynastie vládl pouhých pět let, než byl nahrazen rychle se střídajícími vojenskými vládci ze dvou posledních původních egyptských dynastií (29. a 30.). Krátké druhé perské období ukončil svým příchodem v roce 332 př. n. l. Alexandr Makedonský (historickou kuriozitou zůstává, že v bitvě u Issu proti němu na perské straně bojovalo i několik egyptských oddílů) a nastala Ptolemaiovská doba. Alexandr se nechal v Memfidě korunovat králem podle egyptského ritu (faraon Setepenre Meriamon Aleksandres), navštívil dokonce Amonův chrám s legendární věštírnou v oáze Síwa a než ze země zase odešel, založil v západní části Delty Alexandrii, město nesoucí jeho jméno a skrývající jeho ostatky v dosud nenalezeném hrobě, které se na dalších zhruba tisíc let stalo hlavním centrem Egypta. Po Alexandrově smrti ovládl Egypt Ptolemaios, velitel jeho osobní stráže, který zemi nejprve spravoval jako místodržitel pro Alexandrovy nástupce na makedonském trůnu, ale v roce 306 př. n. l. také přijal královský titul. Konec ptolemaiovské dynastie nastal v roce 30 př. n. l. zároveň se smrtí královny Kleopatry VII., údajné krasavice a zcela jistě obratné a inteligentní političky, a jejího syna Ptolemaia XV. (jehož otcem byl údajně Gaius Julius Caesar). Egypt byl včleněn do Římské říše – a jeho další historie už je námětem následujícího článku.