Otevřeným oknem pozoruji takřka magický jev. Každých deset vteřin se do tmy zařízne záblesk a v podobě jakési kolmé světelné stěny mi zleva doprava přeběhne před očima. Na širé moře, jehož hladina se slabě leskne v měsíčním světle, se tak hlásí maják Struga. Za jasné noci vysílá signál o své totožnosti až 70 km daleko.
Struga se tyčí na okraji strmého sedmdesátimetrového útesu stejnojmenného poloostrova u zátoky Skrivena luka, odkud je nádherný pohled na otevřené moře. Válcová věž vysoká 20 m vystupuje z většího přízemního domku bílé barvy se zelenými okenicemi. „Struga pochází z roku 1839 jako druhý nejstarší maják na chorvatském pobřeží. Patří do zhruba padesátky majáků, postavených za dob Rakouska-Uherska v 19. století na strategických místech na ostrovech a pevninských výběžcích,“ vítá nás strážce majáku Mladen Bartulovič a hned nás zásobuje základními informacemi. Technický pokrok zjednodušil obsluhu varovných světel tak, že se na majácích uvolnily prostory, které dříve obývali jejich strážci se svými rodinami. A společnost Plovput, která majáky spravuje, je nabídla turistům. Strážcům vybraných majáků tak přibyla práce udržovat apartmány a věnovat se turistům, kteří se u nich ubytují. „Většinou s nimi nejsou problémy. Dovolená na majáku je pořád něco zvláštního, nevšední zážitek. Když třeba přijde bouře, pořádně to fičí až dovnitř. Od června do září máme plné všechny čtyři apartmány, tenhle s výhledem na otevřené moře je pro vás.“
Mladen se za ostříleného mořského vlka nepovažuje. Na majáku Struga slouží teprve čtyři roky, před tím byl krátce na Sušacu. V blízkosti moře se ale cítí nejlíp. „Jsem takové dítě moře, narodil jsem se na ostrově, táta byl námořník, tak jsem už dávno chtěl odejít na ostrov,“ vypráví nám ve své kanceláři, vybavené vysílačkou a mapami, pověšenými na stěnách. „Manželka mi to ale kvůli dětem rozmluvila. Zůstali jsme ve Splitu, šestnáct roků jsem pracoval v mezinárodní společnosti. Byl to dobrý job, ale denně jsem prožíval stresové situace. Ničilo mě to fyzicky i psychicky. Bral jsem léky na tlak a cukrovku. Až jsem jednou řekl manželce, že když zůstanu, zemřu. Musel jsem změnit život. Dcery už vyrostly, vystudovaly. Manželka šla se mnou, ale zimu tráví ve Splitu. Víte – strážce majáku, to není zaměstnání, to je způsob života,“ svěřuje se nám Mladen Bartulovič a spokojeně dodává: „Všechno se změnilo, nemusím brát prášky, mám čistou hlavu, klid, jsem tady na čerstvém povětří.“
Po osmdesáti schodech jsme spolu s Mladenem vyšli na vrchol věže majáku. Když přičteme skalisko, na kterém budova stojí, jsme zhruba 100 m nad mořem. Na ocelovém podstavci rotuje Fresnelova čočka, ještě původní z roku 1839, poháněná elektromotorkem.
„Dřív to fungovalo jako nástěnné hodiny. Strážci vytáhli nahoru lankem závaží, a to pak otáčelo světlem majáku dokola. Natahovali ho zhruba po třech hodinách. V té době ještě na majácích svítili petrolejem. Při západu slunce šel strážce majáku nahoru a petrolej v lampě zapálil. Proto bylo také strážců majáku víc, obvykle tři, aby se vystřídali. Dnes už je všechno automatické, na mnoha místech není člověk potřeba vůbec a obsluha je jen na těch nejdůležitějších majácích.“ Mladen nám ukazuje stroj s převody a soustavu Fresnelových čoček, které zesilují světlo, takže je viditelné až na vzdálenost 70 km. „Je to jednoduchý test,“ říká Mladen, „Palagruža je přibližně 70 km daleko, my vidíme ji a tamní strážce zase naše světlo. Tak se vzájemně kontrolujeme.“
Strážce zodpovídá za to, že maják nepřetržitě funguje, a světelný signál tak informuje posádky lodí o blízkosti pevniny. Někdy jde na věž majáku jednou denně, jindy třeba dvacetkrát. „Když se setmí, zapne se nejprve automaticky díky fotosenzoru záložní světlo. A to poté zapne hlavní světlo. Pokud náhodou hlavní světlo nefunguje, záložní pracuje místo něj. Alespoň jedno světlo musí za všec…
Úplné znění článku naleznete zde