Omán leží na východě Arabského poloostrova, má strategickou polohu u vstupu do Perského zálivu. Na východě omývají jeho břehy vody Arabského moře a Ománského zálivu, na západě sousedí s Jemenem, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty. Právě se SAE Omán do jisté míry soupeří o přízeň zahraničních návštěvníků. Ománci s oblibou říkají, že jsou pohostinnější a příjemnější než jejich emirátští sousedé. Pravdou je, že Emiráty jsou oblíbeným a někdy až příliš populárním cílem obchodníků a turistů. Ománci jsou zvyklí na svůj klid, na nic si nehrají, cizince vítají s úsměvem a tolerancí a dokážou být skutečnými přáteli. Kromě toho je v Ománu bezpečno, podle světových statistik jde o 21. nejbezpečnější zemi světa. Snad právě proto se v poslední době těší stále většímu zájmu turistů.
V Ománu žijí asi tři miliony obyvatel – kromě domorodých Arabů také přistěhovalci z Asie a Afriky, mezi nimiž převládají Bangladéšani, Indové, Pákistánci a Srílančané. Také díky této směsici se zde bez problému domluvíte i bez znalosti arabštiny, neboť angličtina se používá velmi hojně.
Nejstarší nálezy kamenných nástrojů, zvířecích kostí a zbytků ohnišť na území Ománu pocházejí z doby asi 8000 let př. n. l. První písemné zmínky o Ománu jsou staré přibližně 5000 let, kdy figuroval na nalezených sumerských destičkách pod jménem Madžan či Magan. V překladu mohlo jít o označení místa bohatého na tekoucí vodu či starých měděných dolů. Současný název se váže k arabským kmenům, které se sem přesunuly z jemenského Umanu. Později se o území Ománu zajímali Peršané. Jeho poloha byla důležitá pro ochranu obchodních cest, a tak si zde postavili vojenské pevnosti. V 7. stol. přijal Omán islám a v čele státu stanul zvolený vládce imám. Místní muži, zdatní mořeplavci, začali podnikat cesty k africkému pobřeží a do Asie, kde dopluli až do Číny. Kromě různého zboží s sebou přiváželi i nové náboženství.
V 16. stol. ovládlo část pobřeží včetně Maskatu Portugalsko a vybudovalo tam opevněná města, jejichž pozůstatky jsou patrné dodnes. Další pevnosti pak stavěla i dynastie Jaʻruba, která nakonec Portugalce porazila, definitivně je však vyhnali až Osmané. Ti museli ustoupit jemenským kmenů, které založily současnou dynastii sultánů.
Omán byl sice od roku 1741 nezávislý, ovšem Britové si z něj o půl století později vytvořili svůj protektorát. Jejich přítomnost měla i svá pozitiva – pomáhali např. v boji proti novým imámům, kteří byli opět voleni ve městě Nizva (Nizwá) a začali kontrolovat vnitrozemí. Lokální kmeny občas útočily na sultánovo území, a možná i proto se Said (arabsky Saʻíd) bin Sultán dokonce v roce 1837 rozhodl přestěhovat na ostrov Zanzibar, který si Omán podmanil. Nechal tam postavit nádherné paláce a zahrady, podporoval místní ekonomiku exportem indiga, hřebíčku a cukru a také přál obchodu s otroky. Jeho synové ovšem celistvost panství porušili a Omán se Zanzibarem si rozdělili.
V minulém století byl Omán poměrně izolovaným státem. Ve 30. letech začalo pátrání po ropě, její těžba se ale rozvinula až v 60. letech. Těžba a zpracování ropy a zemního plynu jsou hlavní oporou místní ekonomiky dodnes, vláda se však snaží o její diverzifikaci, neboť si dobře uvědomuje, že zásoby nejsou nekonečné. Asi polovina obyvatelstva pracuje v zemědělství, které ale vytváří pouze 2 % hrubého domácího produktu. Pěstují se hlavně banány, datle, zelenina, vojtěška, chová se dobytek, velbloudi a loví se ryby (barakudy, makrely, sardinky, tuňáci, žraloci a také krevety, humři a další dary moře).
V posledních letech se věnuje velká pozornost vzdělání. Cílem je přiblížit studium nejširším vrstvám a zlepšit i jeho kvalitu, propojit národní kulturu s moderními zahraničními metodami a znalostmi. V roce 1985 byla založena Univerzita sultána Kábúse, kde se studuje lékařství, zemědělství, strojírenství a další obory. Za posledních 10 let došlo k nebývalému rozvoji v oblasti komunikací, v zemi je aktuálně registrováno kolem 3,5 mil. mobilních telefonů a na 300 000 pevných linek. Turistika se rozvíjí pomalu, ale jistě. Zde lze očekávat jen pozitivní trend – stát má dobré vztahy se sousedy, pečuje o památky i životní prostředí a nabízí to nejdůležitější – bezpečnost.
Počasí v Ománu potěší milovníky tepla. Přímořské oblasti jsou vlhčí, vnitrozemí suché a horké. Déšť přichází většinou výjimečně, ale v létě zasahují do jižní části Zufáru (největší z 11 ománských guvernorátů či provincií na jihozápadě země, často uváděný jako Dafár) monzuny z Indického oceánu. Vyprahlá oblast se najednou zazelená a Ománci sem rádi jezdí, aby se touto proměnou pokochali a užili si vzácné vláhy. V hlavním městě Maskatu se totiž průměrná roční teplota pohybuje kolem 29 °C, v červenci a srpnu se může vyšplhat i na 48 °C.
Omán se musí vyrovnávat s několika ekologickými problémy. Tím nejožehavějším je znečištění pobřeží způsobované ropnými tankery, které proplouvají Hormuzským průlivem a Ománským zálivem. Dalším problémem je nedostatek vody v některých oblastech a obdobích, s čímž souvisí zásobování domácností vodou a zavlažování zemědělsky využívaných ploch. Na venkově má přístup k pitné vodě pouze 30 % obyvatel. Strategie rozvoje do roku 2020, kterou vyhlásil sultán Kábús, vyzdvihuje jako základní kámen prosperity země průmysl. Kromě zpracování ropy se soustředí na stavebnictví, výrobu cementu, těžbu mědi, ocelářství, chemii a výrobu optických vláken. Firmy, které podnikají v těchto oborech, profitují z osvobození od placení daní, což je impulzem pro jejich další expanzi. Zájem je i o zahraniční investice, v oblasti informačních technologií a telekomunikací Omán čile spolupracuje s Japonskem a Německem.
Ve volném čase se Ománci rádi věnuji sportu, především kopané, tenisu, volejbalu či basketbalu, populární jsou i vodní sporty včetně potápění. Mnozí ale trochu lenoší, vozí se v pohodlí svých terénních automobilů, posedávají v restauracích či kouří vodní dýmku v kavárně. „Musím zhubnout,“ stěžuje si náš známý Mohamed a chytá se za vystouplé bříško. V dlouhé bílé dišdáši se mu ho daří zamaskovat, ale na svůj mladý věk má až příliš velkou nadváhu. To pak přináší zdravotní problémy. Lékařská péče je sice v Ománu zdarma, ale zdraví má každý jen jedno. Proto také mnozí Ománci rádi jezdí do českých lázní a snaží se svůj režim upravit.
Místní kuchyně je hodně orientována na rýži a datle. Hlavním jídlem je oběd, večeře bývají zpravidla lehčí. Do masa se přidává různé koření, které často pokrmu dodá i zajímavou barvu. Oblíbená je cibule, česnek a různé bylinky. Díky blízkosti moře je zde dostatek čerstvých ryb a mořských plodů, z masa se konzumuje hlavně skopové a drůbeží. Chutné jsou i zeleninové či luštěninové polévky, baklažánové saláty a známý je samozřejmě kebab či zeleninová směs marak. V době slavností typu svatého měsíce ramadánu se vaří například šuva, na jejíž přípravě se podílí celá rodina či dokonce vesnice. Velké kusy hovězího nebo kozího masa marinované v pastě z datlí a nejrůznějších bylinek a koření se pečou ve zvláštní zemní peci. Trvá to i dva dny, zato chuť je pak výborná, námaha se vyplatí. Oblíbeným nápojem je laban (slané podmáslí) či různé jogurtové nápoje ochucené kardamomem a pistáciovými oříšky. Místní kahva (káva, arabsky qahwa) bývá poměrně silná, připravená z čerstvě upražených kávových zrnek a rozemletého kardamomu. K hořké kávě se podávají sladké datle, želatinová chalva (z vajec, medu, koření a hnědého cukru), oříšky nebo čokoláda.
S Českou republikou navázal Omán diplomatické vztahy v březnu 1993. Velvyslanectví ale zřízena nejsou, Omán pokrývá Česko ze svého velvyslanectví ve Vídni, českým zastoupením pro Omán je ambasáda v saúdskoarabském Rijádu.