Setkáme se s nimi občas na svých toulkách šumavskými lesy, kde se podobají tu starému úvozu zarostlému kapradím, onde zase suchému, kamenitému žlebu, co se vine po strmém svahu. Někde jsou dokonce překryty asfaltem moderní silnice. Nejčastěji však zmizely v hornatém terénu téměř beze stopy. Ale kdesi pod vrstvami listí a jehličí, pod nánosy štěrku a hlíny leží ztracené bronzové sekyrky, černé střepy keltské tuhové keramiky, římské mince i středověké tolary a také podkovy soumarských koní. Mnohem zjevnějšími památkami šumavských stezek jsou však strážní hrady a hrádky, rozlehlé kláštery a hlavně desítky současných vesnic a městeček, zakládaných podél jejich tras jako trhové, celní či soumarské obce. Nejvíce prospěly svým cílovým městům na obou koncích namáhavého putování přes šumavské pohraniční hvozdy.
Šumava byla odvěkou hradbou mezi dvěma horními toky významných středoevropských řek – Vltavou na české a Dunajem na bavorské a rakouské straně – a do 17. století neexistovala na jejím plochém vrcholu ani žádná oficiální hranice, žádná „čára“. Zemskou hranicí byl hluboký les, od raného středověku zvaný hvozd.
Stezky, které od pradávna tento hvozd překonávaly, se staly nejvýznamnějším fenoménem osidlování Šumavy. Psaly její historii a samy se stávaly místy, kde docházelo k urputným bojům, místním šarvátkám i loupeživým přepadům.
Každá ze šumavských stezek má svou historii. Některá delší, jiná kratší a nejméně tři z nich tisíciletou. Všechny měly i svá jména, z nichž mnohá byla zapomenuta nebo změněna. Název nejvýznamnější z cest se však zachoval. Je to Zlatá stezka. Jméno tak ctihodné a lákavé, že se k němu hlásily ve 14. století dokonce čtyři větve Zlaté stezky, směřující z bavorského Pasova do čtyř pošumavských měst – Českého Krumlova, Prachatic, Vimperka a Kašperských Hor. Po Zlaté stezce se však nepřepravovalo zlato, ale sůl. V Čechách také po tisíciletí platilo „sůl nad zlato“, a proto obchodníci se solí na této stezce bohatli zlatem, které bylo dlouho univerzálním platidlem. K tomuto názvu však nesporně přispíval i fakt, že se na Šumavě, a dokonce i podél stezek, skutečné zlato také těžilo.
Starověké stezky přes hvozdy prošlapávali s největší pravděpodobností už Keltové, kteří sídlili v posledních staletích před naším letopočtem po obou stranách Šumavy. Jedno velké keltské oppidum stávalo v místě dnešního Pasova a několik menších sídel je známo z okolí Českého Krumlova. Archeologové předpokládají, že se právě mezi těmito dvěma středisky přepravovala přes Šumavu i první alpská sůl, a to po stezce, která patrně vedla přes tu část Vltavické brázdy, která je v současnosti zaplavena Lipenskou vodní nádrží. Druhou možnou trasu lze částečně vystopovat od Dunaje na dnešní hraniční přechod Strážný, kolem hradiště Věnec u Lčovic a do údolí Volyňky. Tato ne zcela jasná trasa se možná stala základem pozdější Zlaté stezky.
Obecně se dá říci, že provoz na šumavských stezkách ovlivňovaly tři faktory: obchod, šíření křesťanství a kolonizace Šumavy.
Na prvním místě byl jako vždy obchod se solí, protože ta bude Čechám chybět ještě mnoho staletí. Jako doplňkový sortiment se dopravovalo také koření, látky, víno a vůbec vše, co jsme v Čechách potřebovali a co mohly dunajské čluny do Pasova dopravit. Na zpáteční cestě se vyvážely české produkty, hlavně kůže, med, pivo, obilí.
Druhý impulz k provozování stezek přišel v raném středověku a byl spojený se šířením křesťanství, které k nám ponejvíce pronikalo prostřednictvím klášterů. Jeden z prvních nazývaný Rinchnach založil roku 1012 na bavorské straně svatý Vintíř, rodem hrabě ze Schwarzu. V českých dějinách však tento muž neměl příliš dobrou pověst. Kroniky jej líčí jako špeha německého krále Jindřicha III., jehož vojsko převedl tajnou stezkou přes Šumavu, a přičinil se tak o porážku Břetislava I. roku 1041. Nicméně na sklonku života se Vintíř stal mnichem a usadil se kdesi v okolí Hartmanic. Od kláštera, který založil, byly záhy prošlapány přes šumavský hřbet dvě stezky. Jméno té první neznáme, ale pracovně se obvykle nazývá Vintířova. Vedla přes železnorudské sedlo do Strážova a Klatov. Později ji střežil hrad Klenová, právě ten, kde se narodil český renesanční šlechtic Kryštof Harant z Polžic. Druhá ze stezek byla od samého počátku nazývaná Zemská a vedla od podunajského města Regen (Řezno) údolím řeky Řezná na šumavský hřbet a pak na Žd…