Mírně zvlněná krajina téměř celá schovaná do horských lesů – to jsou ty proslulé Šumavské pláně. Jen místy se otvírají slunci travnatým bezlesím a teprve zde jsou dobře patrná mělká údolí a široké kotliny. Nad nimi se pak ojediněle zvedají zaoblené vrcholy kopců. Tyto náhorní plošiny tvoří víceméně plochý, podél pohraniční linie protáhlý hřbet, který charakterizuje podstatnou část centrální Šumavy.
Nádherný panoramatický rozhled po pláních se nám za dobrého počasí otvírá ze Zhůří severně od Horské Kvildy, které je dobře přístupné horskou silničkou šplhající sem až z hluboce zaříznutého údolí Otavy. Šumavské pláně jsou však mnohem rozsáhlejší než obsáhne tento výhled, a dokonce leží v různých nadmořských výškách.
Nejrozsáhlejší a nejvýše položené jsou Kvildské pláně, které vytvářejí náhorní plošinu v úrovni kolem 1000—1100 m n. m. a leží na nich prameny Vydry a Vltavy. Rozlehlé, bažinaté území mezi Modravou a státní hranicí s Bavorskem, kde sbírá své vody řeka Vydra, bývá také označováno jako Modravská pláň nebo Modravské slatě. V této oblasti jsou dokonce zachovány ostrůvky zarovnaného reliéfu v nadmořských výškách nad 1200 metrů, jež jsou zřejmě pozůstatkem někdejší vyšší úrovně náhorních plošin.
Pokud bychom se vydali na severozápad, dostaneme se na Kochánovské pláně s výraznou kotlinou Křemelné. Tady se ocitáme na nižším stupni náhorní plošiny, která byla při tektonických pohybech vynesena do nadmořské výšky jen něco kolem 850—900 metrů.
Na opačném, jihovýchodním konci se pláně táhnou podél německé hranice od Bučiny téměř až ke Strážnému a jsou označovány jako Knížecí pláně.
A konečně severním směrem, jako úzký klín Javornické hornatiny, vybíhají pláně až do mnohem členitějšího a teplejšího šumavského podhůří.
Šumavské pláně se vyznačují drsným horským klimatem a extrémními půdními poměry, které jsou dány vysokým stupněm zamokření a hlavně geologickým podložím, které tvoří ruly, pararuly a různé typy žul. Z hlediska geologického a geomorfologického je celé toto území pozůstatkem starého třetihorního zarovnaného povrchu, který zpětná eroze vodních toků dosud nerozčlenila v síť zahloubených údolí, a který si tak stále uchovává víceméně plochý povrch. Zejména na nejvýše položených pláních nacházíme velké množství geomorfologických jevů, které vznikaly v průběhu posledního glaciálu a v období jeho odeznívání. Jedná se například o ledovcové kary, pohřbené suťové pokryvy, sutě a kamenná moře, kryoplanační terasy nebo mrazem tříděné půdy. Zcela osobitý charakter této krajiny se však neprojevuje pouze v jejích povrchových tvarech, ale i v její fauně a především v rostlinném pokryvu.
Nejvýznamnějším a zcela charakteristickým fenoménem plání jsou rašeliniště. Vytvářela se zejména na konci dob ledových a jejich rozsah je na středoevropské poměry neobvyklý. Jsou tak rozeseta prakticky po celém území plání, ve všech jejich úrovních, přičemž v některých částech, například v oblasti Modravských slatí, je jejich podíl na celkové ploše dokonce srovnatelný se situací v severských zemích. Šumavská rašeliniště jsou také hlavní složkou zdejších mokřadů mezinárodního významu, chráněných Ramsarskou úmluvou.
Šumavské pláně však z největší části porůstají lesy. I přes dlouhotrvající působení člověka jsou zde zachovány významné zbytky přirozených a polopřirozených lesních ekosystémů, především na vodou podmáčených stanovištích a v pásmu horských smrčin. Ty jsou na pláních nejrozšířenější a vyskytují se často v okolí rašelinišť. Vládnou jim horské smrky, které mezi sebe jen ojediněle, spíš na světlinách, pustí několik jeřábů nebo skupinku bříz pýřitých. V jejich přízemním vlhkém stínu dovedou žít jen mechy, ale na příhodných místech potěší na jaře drobný, bíle kvetoucí sedmikvítek evropský. Škálu zeleně rozšiřují porosty plavuní a kapradin a na sušších mí…