Po dvou hodinách cesty z Manily jsme u cíle a stavíme na vyhlídce. Z okraje kráteru jsou vidět pěkné vilky na jeho vnější straně. „Každý, kdo v Manile něco znamená, tady má dům,“ říká náš průvodce. Není divu. Pouhých 60 km jižně od centra hlavního města se nachází přírodní útvar, jaký se opravdu často nevídá.

Ještě před několika desítkami tisíc let (odhady se různí od 40 do 150 tisíc) se tu tyčil z mořského zálivu klasický stratovulkán. Při jedné erupci byl kužel zcela zničen a ústí zálivu zavaleno, takže vznikla kaldera o rozměrech zhruba 30 × 20 km zaplněná vodou. Hladina tohoto kráterového jezera je pouhé tři metry nad hladinou nedalekého moře. Vnitřní kráter se ale také zaplavil vodou, a tak vzniklo jezero v jezeře! A aby toho geografického zmatení nebylo málo, tak v tomto vnitřním jezeře leží ještě jako připomínka posledních erupcí maličký lávový ostrůvek.

Z vyhlídky nás silnice vede na hustě osídlené pobřeží vnějšího jezera. Výlet do středu sopky odtud pokračuje na lodičkách. Tradiční dřevěné vahadlové čluny banca pro čtyři pasažéry a kormidelníka zde mají nezvykle vysoké špice. Záhy po vyplutí pochopíme, proč tomu tak je. Motor je trochu výkonnější, než by bylo nutné, a tak čluny nabírají slušnou rychlost, v níž rozrážejí vlny. Jízda po větrem zvlněné hladině…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Filipíny