Jihovýchodně od Agadiru, známého přímořského letoviska na jihu Maroka, se táhne v délce 600 km pohoří Antiatlas. Oproti svým třetihorním severním sousedům, Střednímu a Vysokému Atlasu, vznikl již před 300 miliony let v prvohorách. Je tvořen žulou a karbonskými vápenci, dosahuje výšky přes 2000 m. Leží nedaleko Sahary, dešťů má málo a je velmi suchý. Nicméně i v jeho údolích se rozprostírají palmové sady a člověk žasne, kde se tu vzala voda. Kromě studní zde dodnes slouží tradiční umělé podzemní kanály chettara, které přivádějí vodu samospádem z hor.
Jedním z nejmalebnějších míst v Antiatlasu je městečko Tafraout v údolí Ammeln, pojmenovaném podle zdejšího berberského kmene. Leží ve výšce 1200 m n. m., obklopené věncem narůžovělých žulových skal, jejichž bizarní tvary berou dech především při západu slunce. Většina domů je natřena růžovou či okrovou barvou a jejich hrany, okna a dveře jsou lemovány zářivě bílým vápnem. Stavebním materiálem jsou hlavně kameny a na slunci usušené hliněné cihly. Nejlepší dobou pro návštěvu údolí je přelom ledna a února, kdy dva týdny kvetou mandloně a jejich bílé až narůžovělé květy ostře kontrastují s okolními barevnými skalami. Tradice pěstování mandloní je v Antiatlasu dlouhá, avšak vlivem velkého sucha v minulých desetiletích došlo k určitému úpadku. V posledních letech se situace díky pomoci státu lepší a po dvacetileté pauze se opět pořádá i Festival mandloní, který má pomoci zvýšit reputaci marockým mandlím a samozřejmě i přilákat do Tafraoutu více turistů.
Určujícím faktorem života místních Berberů kmene Ammeln je však již delší dobu cestování za prací. Nejen po celém Maroku, kde jsou známi především jako dobří obchodníci s kořením, ale tradičně také do Francie. Ženy zůstávají doma a starají se nejen o děti, ale i o hospodářství a starší členy rodiny. Je to systém, který bez problémů funguje a dokázal udržet jejich vesnice navzdory nepříznivým ekonomickým podmínkám. Muži se na důchod vždy vracejí domů, z našetřených peněz stavějí mezi skalami domky evropského typu, kam přijíždějí na prázdniny i jejich děti z Casablanky, Tangeru, Paříže nebo Marseille.
V údolí Ammeln je rozseto 26 vesnic, jedna malebnější než druhá. Jsou nádherné z dálky i zblízka, jak leží před horizontem skal se svými prameny, zavlažovacími systémy, jasně natřenými domy a hranatými minarety. Rozhodně stojí za to se do některé vypravit a prozkoumat ji. Místní kluci vás ochotně doprovodí do úzkých spletitých uliček a určitě vás zavedou i do obchůdku se suvenýry, neboť na turisty jsou tu všichni a všude připraveni.
Kousek jižně od Tafraoutu leží vesnice Agard Oudadu, postavená kolem žulové skály bizarního tvaru. Podobně jako mnoho dalších rozmanitých skal rozesetých v okolí má své jméno, pocházející pravděpodobně už z dob koloniální francouzské nadvlády – říká se jí Le Chapeau de Napoléon (Napoleonův klobouk). Asi 1,5 km od vesnice nás kamenitá stezka dovede ke skupině skal Les Pierres Bleues (Modré kameny). Autorem tohoto svérázného díla je belgický umělec Jean Verame, který v roce 1984 společně s týmem marockých hasičů vystříkal 18 tun barev na shluk zdejších obrovských skal. Za třicet let sice barvy poněkud vybledly, nicméně celkový dojem je stále impozantní. Verame podobný projekt již před tím zrealizoval na Sinaji a později i v pohoří Tibesti v Čadu.
Půvab Antiatlasu však spočívá především v přírodě samé. Autentické berberské vesnice působí jako oázy klidu, a tak není divu, že do těchto míst přijíždějí turisté, kteří si chtějí odpočinout od hektické civilizace. Tafraout je velmi příjemné městečko a rozhodně lze dát za pravdu turistickým průvodcům, které je označují jako jedno z nejpohodovějších v celém Maroku.
Další články z vydání o Maroku naleznete zde