Více než milionová metropole Tbilisi je městem mnoha tváří, architektonických slohů a kultur. Kromě betonových sídlišť na periferii či pozůstatků brutalismu tu přímo v centru naleznete moderní nápadité budovy, ale také secesní stavby nebo tradiční cihlové domy s okrasnými dřevěnými balkony. Nedaleko od perských lázní a mešity stojí synagoga a také řada pravoslavných kostelů. Nad údolím řeky Kura (gruzínsky Mtkvari), jež protéká středem města a jejíž voda dostane po deštích barvu mléčné čokolády, střeží Tbilisi nedaleko pevnosti Narikala dvacetimetrová hliníková socha Matky Gruzie (Kartlis Deda) – v jedné ruce s číší vína pro ty, kteří přicházejí s dobrým úmyslem, a v druhé s mečem pro nepřátele.
Stejný, ne-li hezčí výhled na město se naskýtá z protilehlého svahu – před necelými dvěma desetiletími zde vyrostl největší a nejvyšší pravoslavný chrám v zemi s nepřehlédnutelnou pozlacenou kupolí – kostel Nejsvětější Trojice (Cminda Sameba). Jeho před pár lety ještě téměř prázdný interiér se postupně zaplňuje nejrůznějšími uměleckými díly, ikonami i freskami. Vejde se do něj (včetně podzemní kaple) až 15 000 věřících. K chrámovému komplexu patří samostatně stojící zvonice, duchovní seminář a rozlehlé upravené zahrady a aleje. Vše bylo vybudováno za devět let téměř výlučně z příspěvků soukromých dárců. Snad jediné, co trochu kazí krásu a okázalost této stavby, je fakt, že vznikla v místech někdejšího arménského hřbitova. Okolo ní se totiž rozkládá arménská čtvrť Avlabari.
Několik ulic dělí kostel Nejsvětější Trojice od nového prezidentského paláce trochu níže v mírném svahu. Moderní stavba s vejcovitou prosklenou kupolí poněkud připomíná kombinaci Bílého domu ve Washingtonu a Bundestagu v Berlíně. Říká se, že za vlády prezidenta Saakašviliho (2004–2013) se jen v její kupoli prosvítilo 372 000 eur ročně. Právě Saakašvili se zasloužil o moderní tvář Tbilisi, jež se v té době měnilo doslova před očima. Stačilo přijet po pár měsících a ve městě mezitím vyrostlo několik nových prosklených, architektonicky zajímavých, ale mnohdy provokativních staveb. Patří k nim například 150 m dlouhý most Míru – krytá lávka pro pěší z oceli a skla, kterou navrhl italský architekt a designér Michele de Lucchi. Jeho dílem je i „zvlněná budova ministerstva vnitra nedaleko od letiště a podílel se rovněž na již zmíněném prezidentském paláci. Justiční dům, který slouží jako areál veřejných služeb, připomíná zdálky díky svým střechám trs obřích bílých houbiček. Vytvořili ho další italští architekti, manželé Massimilliano a Doriana Fuksasovi. Z jejich tvůrčí dílny pochází rovněž nepřehlédnutelný kulturní komplex hudebního divadla a výstavní síně na levém břehu Kury v parku Rike přímo pod prezidentským palácem. Tvoří ho dva futuristické, stříbřitě lesklé tubusy z oceli, skla a betonu, vzadu spojené a směrem dopředu k řece se vidlicovitě rozevírající.
Kromě ministerstva vnitra jsou všechny uvedené stavby vidět od jezdecké sochy ibérského krále Vachtanga Gorgasaliho v rohu terasy na skále nad řekou, kam se dá od Prezidentského paláce dojít za nějakých deset minut. Na zadním konci této terasy stojí kostel Metechi, jenž za carského Ruska sloužil jako vězení a za Sovětů jako muzeum a později divadlo. Církvi byl vrácen teprve na konci 80. let 20. stol. Jeho dnešní podoba pochází z konce 13. stol., ale podle tradice stál na tomto místě kostel již v 5. stol. Dal ho postavit právě král Vachtang, který do Tbilisi přenesl své sídlo z Mcchety, a údajně v něm byly uloženy ostatky sv. Šušanik.
Samotné centrum bezprostředně kolem Kury není velké a lze ho projít za jeden den. Za mostem Metechi, který vede od stejnojmenného kostela, je na pravém břehu náměstí Majdan, na něž navazuje čtvrť křivolakých úzkých uliček se spoustou příjemných kavárniček s venkovním sezením. Kousek výš proti proudu stojí katedrála Sioni – jeden z předních tbiliských pravoslavných chrámů, postavený z béžového sopečného tufu. Významný je především tím, že se v něm uchovává kopie kříže sv. Nino, misionářky, jež přinesla do Gruzie křesťanství. Svůj kříž si prý tehdy spletla z ratolestí vinné révy a svázala pramenem vlastních vlasů…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Gruzie