Od doby, kdy obávaní bojovníci s prakem vrhali na nepřátelské kmeny z útesů kameny, uplynulo už více než dva tisíce let…Říkali si bá lé yaroh – „ti, co vrhají kameny“. Muži se učili používat praky s kamennou municí jako smrtící zbraně už od dětství a pro jejich obratnost si je do své armády najímali Kartaginci jako žoldáky. Právě podle nich bylo souostroví v západním Středomoří pojmenováno Baleáry.
Když zhruba v roce 1200 př. n. l. dorazily na ostrov bojovné kmeny pravděpodobně z Malé Asie, kormidlo dalšího osudu Mallorky se zcela vychýlilo. Nově vzniklá kultura bývá označována jako talaiotská. Mezi stavbami, které tu zanechala, vynikají zejména strážní věže, okrouhlé kamenné stavby svědčící o společnosti, v níž vládl řád a hierarchie a jejíž součástí byli i zmiňovaní vrhači kamenů honderos (katalánsky foners). Na pevnině si vydobyli pověst „nájemných praků“. Technika vrhání umožňovala hodit kámen s největší silou a přesným nasměrováním na „terč“. Na nepřítele vrhali honderos salvy čtyř- až šesticentimetrových valounů. Svým uměním pomohli například v 5. stol. př. n. l. Kartagincům porazit Řeky na Sicílii a účastnili se i punských válek proti Římu. Ještě ve středověku se tento způsob boje na mnoha místech používal, donedávna pak jako „pomůcka“ při chovu domácí zvířat. Letící kámen totiž usměrňoval pohyb stád ovcí a koz…. Dnes už naštěstí k zabíjení neslouží a pasáci raději hledají obživu v mnohem výnosnějším byznysu – cestovním ruchu. Tradice však přesto z ostrova zcela nevymizela – vrhání prakem se stalo vyhlášenou sportovní disciplínou. Největší zásluhu má na tom pan Diego Camuňa.
Uchování původních tradic je pro Diega důležitější než snadný výdělek na koupěchtivých turistech. Výrobě praků se věnuje více než půl století. Zdrojem nejvhodnějšího materiálu jsou agáve, protože jejich vlákna mají dostatečnou pevnost. Ke stejnému účelu ale dobře poslouží i palmové listy. V 70. letech minulého století organizoval Diego první zdejší šampionát. Jeho malou dílnu dnes zdobí desítky medailí a pohárů. „Není to nic složitého,“ říká usměvavý chlapík a ukazuje, kde má kámen nerovnost. „Musíte ho přiložit tou hladkou stranou do tohoto dvojitě spleteného místa uprostřed provazu, aby lépe držel. Provléknete prst do oka na jednom z jeho konců a prstem přidržíte i ten druhý…“ Pak už zbývá jen prak napnout, rychle roztočit a volný konec pustit. Velikost kamene se řídí podle vzdálenosti, kterou chcete překonat. Čím větší je, tím menší munici musíte volit…Pak se dá hodit i sto metrů daleko. Tak velkou zahradu pan Diego nemá, ale terč vzdálený dobrých třicet metrů spolehlivě trefí na první ránu…. Dnes je na Mallorce registrováno devět oficiálních klubů, které mezi sebou pravidelně soutěží. Diego se ale více raduje nad tím, že se i obyčejní ostrované vracejí ke svým kořenům a že se vrhání prakem na cíl v posledních letech stává jejich oblíbenou kratochvílí.
Další články z vydání o Mallorce naleznete zde