Velký bariérový útes
Stokrát můžete číst o přenádherném, pestrém světě pár metrů pod hladinou Tichého oceánu, který právem patří mezi jeden z přírodních divů světa. Dokud si však nevezmete potápěčskou masku, neoprenový oblek a dýchací přístroj a neponoříte se mezi korály kypící životem, pak se z pouhých diváků nikdy nestanete součástí fantastického ekosystému a aspoň na chvíli jedním z obyvatel unikátního podvodního labyrintu.
Velký bariérový útes, zapsaný jako přírodní památka na seznamu Světového dědictví UNESCO, je nejrozsáhlejším systémem korálových útesů na světě. Soubor téměř tří tisíc jednotlivých útesů a více než 1000 ostrovů a ostrůvků se táhne v délce 2300 km a šířce 60–250 km Korálovým mořem podél celého pobřeží Queenslandu a pokrývá plochu 344 400 km2, což je jen o trochu méně než rozloha Německa. Množství a především neskutečné druhové bohatství nejen korálů, ale všech živočichů žijících na Velkém bariérovém útesu berou dech, stejně jako barevná a tvarová škála korálů. Za mnohé své barvy, ale také za značnou část své výživy vděčí koráli jednobuněčným řasám zooxantelám, které žijí symbioticky v jejich tkáních, kde jich může být v 1 cm2 jeden nebo i několik milionů.
Velký bariérový útes je dílem především více než 450 druhů tzv. tvrdých korálů, kteří mají vnější vápenitou kostru. Poskytuje útočiště asi 1400 druhům korálových ryb a více než 200 druhům ryb z volných vod včetně velkých predátorů, v jeho blízkosti žije přes 130 druhů paryb (žraloci, rejnoci) i šest ze sedmi existujících druhů mořských želv. Díky přirozenému množení korálů se útes stále rozrůstá, má ale i své nepřátele. Z biologických je to zejména dravá hvězdice trnová koruna, která se živí korálovými polypy. Zůstávají po ní velké plochy mrtvých korálových koster bez života. Jedna hvězdice dokáže za rok takto zlikvidovat až 6 m2 korálového útesu. Symbiotické řasy žijící v tělech korálových polypů jsou velmi citlivé na změnu teploty vody, stačí o jediný stupeň. Teplotní stres vyvolaný zvýšenou teplotou vede k tomu, že polypi vypuzují řasy ze svých těl. Takový korál ztratí svou barvu („zbělá“) a posléze zcela odumře, protože polypi nemají dostatek živin.
Různé druhy korálů vytvářejí trsy rozličného tvaru, takže na útesu postupně vznikají nejrůznější stolové hory, oblé kopce, plošiny, tabule nebo neprostupné houštiny „větví“. Domorodé označení Waga Gabu se týká zejména atolů v severní části a také korálových ostrovů ve střední, z nichž mnohé jsou obyvatelné. V jižní části Velkého bariérového útesu převládají lavicové útesy nebezpečné pro lodě. V roce 1770 tam uvízl i slavný průzkumný trojstěžník Endeavour Jamese Cooka. První mapy schopné zdokumentovat značně nepřehledný labyrint vznikly proto až na počátku 19. stol. K ztroskotání lodí ale docházelo i později, a tak dnes mohou potápěči navštívit více než třicítku vraků ležících na dně, kde se pomalu, ale jistě stávají součástí korálové nádhery…
Velký bariérový útes je vůbec největším lákadlem pro návštěvu australského východního pobřeží, ale člověk by si měl velmi dobře rozmyslet…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Austrálie