El Chepe
Vlak těžce funí a zpomaluje, jako by mu docházely síly. Pískání a skřípající brzdy oznamují, že stojíme – v krajině bez nádraží nebo zastávky. Závada? Ne, říká můj spolucestující, to je Divisadero, vyhlídka první třídy. Balkon 100 m od dráhy nabízí úžasné, dech beroucí panorama, pohled na strmé, divoce rozeklané skalní stěny kaňonu. Když cestující kráčejí z vlaku k okraji propasti, doprovází je uctivé ticho. Pod našima nohama se setkávají tři obrovské soutěsky, které zde do skal vyhloubila řeka Urique. Svou velikostí překonají dokonce arizonský Grand Canyon.
Železniční trať Chihuahua al Pacífico spojuje prašné město Los Mochis pár kilometrů od pobřeží Kalifornského zálivu v mexickém státě Sinaloa (podle kilometráže mexických železnic jde o kilometr 920) s městem Chihuahua (kilometr 268), metropolí stejnojmenného státu na severu Mexika. Trať překonává na trase dlouhé 653 km pohoří Sierra Madre Occidental, konkrétně jeho část nazývanou Sierra Tarahumara, takže se z 10 m n. m. (Los Mochis) šplhá až do 2424 m n. m. a pak zase klesá do 1415 m n. m. (Chihuahua). Vede přitom 86 tunely a po 37 mostech a zahrnuje také jednu smyčku.
Aktuálně jezdí na trati dva spoje. Chepe regional zdolává třikrát týdně trať v plné délce, jízda z konečné na konečnou trvá patnáct a půl hodiny. Vlak má ekonomickou a regionální turistickou třídu, často bývá přeplněný, protože slouží místním obyvatelům jako základní dopravní prostředek využívaný i k přepravě ovoce, zeleniny nebo živé drůbeže. Luxusnější Chepe express jezdí na kratší trase, pouze mezi Los Mochis a dřevařským městečkem Creel, které leží na kilometru 564 v nadmořské výšce 2345 m n. m. Souprava nabízí také restaurační vůz, vůz s barem a vyhlídkovou plošinu označovanou jako „terasa“. Trasu dlouhou 356 km zvládne za devět až deset hodin.
Vyvrcholením cesty oběma vlaky je Měděný kaňon neboli Barrancas del Cobre, ve skutečnosti soubor šesti (místní průvodci tvrdí, že sedmi) úžasných kaňonů, které v západních svazích Sierry Tarahumara vyhloubily říční toky. A právě do Měděného kaňonu lze pohlédnout z vyhlídky Divisadero na kilometru 622 železniční tratě, nedaleko od jejího nejvyššího bodu. Vlaky v této stanici zastavují na 15–20 minut, což je užitečné pro turisty, kterým stačí právě krátký pohled na přírodní unikát a nechtějí ho zkoumat podrobněji pěšky, na kole či z koňského nebo oslího hřbetu. I to je možné – cestu vlaky Chepe lze totiž přerušit, dvakrát v případě expresního a třikrát u regionálního vlaku, v místě se ubytovat, věnovat se svému programu a pokračovat v cestě některým z dalších spojů.
Z Los Mochis do Chihuahuy
Samotná cesta vlakem není žádné velké dobrodružství, hlavně pro cestující klimatizované první třídy. Ale přítomnost ozbrojené policie (vlak byl již několikrát přepaden, i když naposledy už před více než 20 lety) a zrezivělé trosky vagonů a lokomotiv v propastech vedle trati vytvářejí pocit, že za každým tunelem číhá nebezpečí. Ve vlaku však panuje zábava: Mariachís – muzikanti v širokých sombrerech – vyhrávají mexické melodie, pivo a tequila zvedají náladu a rozvazují jazyky. Když je fiesta, nezajímá nikoho zpoždění, způsobené třeba podemletými kolejemi nebo sesuvem půdy, které zde patří k hlavním problémům na trase.
První tři hodiny jede vlak tropicky horkou pobřežní rovinou. Na kilometru 838 míjí El Fuerte, město založené Španěly počátkem 17. stol. jako pevnost na obranu proti místním bojovným indiánům. Na kilometru 754 překonáváme řeku Chinipas po nejvyšším mostě na trati, který vede 108 m nad hladinou. Obtížný terén Sierry Tarahumara mohli mexičtí inženýři zvládnout jen pomocí podobně smělých konstrukcí. O 50 km dále se otevírá zajímavý výhled na zatáčky a smyčky, které zde trať tvoří. V jednom místě jsou vidět hned tři její výškové úrovně spolu s tunelem a pozoruhodnou dvojicí vodopádů. Pak již začíná spektakulární stoupání. Zatímco lokomotiva svým těžkým dechem získává metr po metru, všichni cestující sedí u oken a dívají se. Nejlepší výhledy jsou při cestě z Los Mochis na pravé straně
Souprava se pomalu kroutí v nekonečných zatáčkách a míří až do výšky 2400 m n. m. Trať je odvážně vytesaná do skal a koleje vedou často přímo pod kolmými skalními stěnami. Vlak je někdy tak pomalý, že by se chtělo vystoupit a pěšky proběhnout k dalšímu ohybu, kde se lokomotiva objeví teprve za deset minut, poté co ve velkých obloucích musela objet skalní překážky.
Když vlak zvládne strmé stoupání, pokračuje dál liduprázdnou vysokohorskou rovinou bez jediné známky lidské přítomnosti, všude jen skály a borovice. Obzvlášť silně působí na cestující tato pasáž v zimě, když zde vlak projíždí zasněženou krajinou. Turisté přijíždějící zdola, od tropického pobřeží, nechtějí věřit vlastním očím, jak rychle se Mexiko dovede proměnit v polární krajinu. Za vyhlídkou…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nejkrásnější turistické železnice Ameriky