„Ubohá Niagara!“ zvolala prý kdysi první dáma Spojených států Eleanor Rooseveltová, když viděla fascinující Cataratas do Iguaçu. Asi jeden z nejkratších a nejúdernějších popisů, kterého se kdy největšímu systému vodopádů na světě, ležících na řece Iguaçu na hranicích Brazílie a Argentiny, dostalo. Povznášející i hrůzostrašné, plné bílé i temné vody… Nad vodopády bdí společně anděl i ďábel…
Chcete znát fakta?
Řeka Iguaçu nabírá na své pouti dlouhé zhruba 600 km postupně sílu z mnoha přítoků, které cestou vypije. Kousek od dvěstětisícového brazilského města Foz do Iguaçu, v přepadu dlouhém asi 2,7 km, potom všechnu vodu vyplivne přes okraj lávové plošiny do hloubky kolem 60–80 m. V období sucha klesne průtok vody asi na 300 m3/s, zatímco v období dešťů chrstá valící se masa řeky asi v 300 kaskádovitých vodopádech každou vteřinu 6500 m³ vody. Nejlepší dobou pro návštěvu je zhruba konec března, kdy se vodopády představí v celé své síle, ale počasí by ještě mělo přát.
Zhruba polovina všech vodopádů padá do dlouhé a úzké průrvy ve tvaru U, která je 82 m hluboká, 150 m široká a 700 m dlouhá. Spolu s nejmasivnějším vodopádem se jí říká Ďáblův chřtán. Původní obyvatelé věřili, že je pod ním brána do pekla. Když do něj nakouknete, zahlédnete záblesk Luciferových očí. Hrůzou se vám zatají dech a dunění vody vás „ohluší“.
Chcete znát dojmy?
Jeden z nejkrásnějších vodopádů světa, zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO, se pyšně rozprostírá na území Brazílie i Argentiny a jsou mu úplně jedno „žabomyší“ pře mezi dvěma velkými jihoamerickými zeměmi, tak rozdílnými a přesto si něčím podobnými. Kdo je ve všem lepší? Kdo hraje lépe fotbal? Kde se lépe žije a kdo má blíž k evropským kořenům? To všechno je vodnímu živlu úplně jedno. Svou majestátností si sjednal pořádek na obou stranách, a z každé chráněn rozsáhlými národními parky, žije si svým životem, obdivován každoročně asi milionem turistů.
Kochat se vodopády můžete z obou stran, brazilské i argentinské, hlavně se domorodců neptejte, z které strany je to lepší… Obě strany stojí za to. Jen mějte na paměti, že překračujete hranice a zapomenutý pas by vás mohl mrzet. Na každé straně vás také zvlášť zkasírují. Brazilská strana skýtá lepší výhled na celé vodní drama, v celé jeho šířce asi 3 km ho před sebou vidíte jako na fotografii. Argentinská strana je bohatší na zážitky. Síť lávek, mostů a cestiček vás zavede k vodě blíž, dostanete se těsně k hladině nebo až k patě vodopádů, tvář vám smočí vodní tříšť (pokud budete bez pláštěnky, bude nadílka mnohem bohatší) nebo se v motorovém člunu můžete vypravit vstříc adrenalinu až k hučící mase vody. Ať už závojem vodní tříště nebo celkovým dojmem, ta podívaná vás „oslepí“.
Chcete znát pohádku?
Jméno Iguaçu pochází z jazyka tupi-guarani a znamená „Velká voda“. Legenda vypráví, že kdysi dávno žil na Zemi bůh Boi, který vypadal jako velký had. Vybral si krásnou dívku Naipi, která mu měla být zasvěcena a do smrti oddána. Naipi ale milovala mladého bojovníka Tarobu, s nímž také uprchla v kánoi po řece. Když se to Boi dozvěděl, byl vzteky bez sebe, svou hadí silou vniknul do země a rozeklál ji. Vznikla obrovská průrva, do které se valila řeka a ve vytvořených vodopádech Naipi i Tarobá navždy zmizeli. Naipi se pak stala balvanem na útesu, který je navěky bičován proudy vody. A Tarobá? Ten se dodnes jako smutná palma sklání nad řekou k balvanu, tak blízko… a přesto se ho nikdy nedotkne. Nad ďáblovým chřtánem, kde jsou Naipi a Tarobá uvězněni, připomínají mračna bílé vodní tříště andělská křídla. To aby je měl kdo obejmout a nebyli navěky sami… A až je ve vodní pěně vytušíte, ten pocit vás „pohladí po duši“.
Další články z vydání o Brazílii naleznete zde