Volterra
„…Tady už neobjevíme ani náznak toskánské lehkosti a grácie, zato však převládá zasmušilá pochmurnost a tragická trpkost opuštěné, zapomenuté země. Po dlouhé kilometry nevidíme stavení, nespatříme půvabnější skupinu stromů, nepotkáme člověka,“ popsal kdysi Jaromír Neumann svůj dojem z okolí Volterry, které mu připomínalo „obrovité vlny rozbouřeného moře, jež náhle zkamenělo“ a nad nímž Volterra „s hrdou vznešeností“ shlíží pyšně na příchozího…
Dnes, o půlstoletí později a bez básnické nadsázky, nás vznešená Volterra vítá spíše motanicí serpentin a hned nato starostmi, kde před hradbami neprůjezdného centra zaparkovat, ale i tak z jejích sevřených uliček dýchá atmosféra dávných dob. Není divu – slavná etruská metropole, stísněná na temeni mohutného kopce, má i s osídlením v údolí necelých 11 000 obyvatel a sama, za dvě a půl tisíciletí existence, ze svých hradeb moc daleko nevykročila.
Na rozdíl od řady jiných měst se nemůže pochlubit dramatickým příběhem o svém založení ani jeho „zaručeně přesným“ letopočtem. Pod původním jménem Veláthri, jak ji znaly i řecké prameny, vznikla spojením několika starších osad, které existovaly už v 8. stol. př. n. l. Svědčí o tom množství nálezů z okolních hrobů. Do jaké míry byli právě Etruskové (a zda hlavně oni) původci a nositeli této tzv. villanovské kultury, je stejně záhadné jako sám jejich původ. Víme o nich hodně, a přece ne dost na přesvědčivou odpověď. Stejně záhadným zůstal i jejich jazyk.
Patrně už v 6. stol. př. n. l. se Veláthri stalo důležitým článkem tehdejšího spojeneckého svazku 12 etruských měst a bylo opatřeno pevnými hradbami. I přes etnickou a jazykovou odlišnost byla celá Etrurie stále více vtahována do římských záležitostí a vlivu. Je všeobecně známo, že nejméně tři ze šesti Romulových nástupců na trůnu byli Etruskové a právě svržením posledního z nich v roce 510 př. n. l. vznikla v Římě republika. Vzájemné soupeření se však střídalo s obdobími spolupráce a nakonec, v roce 90 př. n. l., bylo obyvatelům Veláthri uděleno římské občanství.
Po dlouhá staletí těžila prosperita Volterry z bohatých nalezišť stříbra a mědi a z těžby alabastru v blízkém okolí, nicméně její poloha daleko od moře a důležitých komunikací ji pomalu odsunovala do role provinčního města. A to do té míry, že z doby císařství o ní nemáme téměř žádné zprávy. Snad až období raného křesťanství jí vrátilo něco z původního významu – pocházel odtud sv. Linus, první nástupce sv. Petra na papežském stolci, a již v 5. stol. zde bylo zřízeno biskupství. A další rozvoj přišel ve vrcholném středověku.
Nicméně zde jako bychom kopírovali osudy leckterého jiného toskánského města: zprvu nadvláda Langobardů a Franků, pak dlouhá období vlády místních i cizích feudálů a nekonečné boje o investituru mezi guelfy a ghibelliny, reprezentovanými zde hlavně rodinami Belfortiů a Allegrettiů. K tomu občas i přímé rebelie – despotický biskup Galgano Pannocchieschi byl v roce 1170 dokonce zavražděn přímo v dómu. Více jak dvě století byla Volterra víceméně samostatnou republikou, obratně lavírující mezi oběma stranami, ale od 14. stol. sílící vliv Florencie nakonec vyústil v přímou anexi. Tragický rok 1472, kdy Florenťané dobyli vzpurné město a srovnali se zemí většinu tehdy obvyklých obytných věží, si místní připomínají dodnes. Součásti Toskánského velkovévodství…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Toskánsko