Kyšperk
Přiznávám – ta otázka v titulku není úplně fér. Pod jménem Kyšperk na mapě naší republiky najdete pouze hradní zříceninu nad Krupkou v Ústeckém kraji, což se zjevně regionálnímu zaměření tohoto čísla vymyká. Ale pozor – další zřícenina toho jména, byť velmi nepatrná, na nás vykoukne na západním konci katastru města Letohrad!
Ano, správně. Zavedeme vás do šestitisícového městečka na Tiché Orlici ve východní části Podorlicka, které své dnešní, historicky nikterak doložitelné a zcela uměle vytvořené jméno Letohrad vlastní od roku 1950, do té doby to byl Kyšperk.
Sirky, Napoleon, Mucha, Cimrman a taky drak Kyšperák
Na první pohled poněkud surrealistická kombinace pojmů a jmen představuje stručný souhrn toho, co v několika expozicích nabízí turistům Městské muzeum, které společně s informačním centrem sídlí v barokním domě z roku 1680 na Václavském náměstí. Už na jeho průčelí se potkává svého času nepotkatelné – ve štítovém výklenku pískovcová socha Panny Marie a dole mezi dveřmi a výlohou pamětní deska za socialismu protežovaného česko-slovenského spisovatele Petra, resp. Petera Jilemnického, který se v tomhle domě v roce 1901 narodil. Stálá muzejní expozice v 1. patře začíná sálem věnovaným sirkařství. S výrobou sirek u nás si asi většina čtenářů automaticky spojí šumavskou Sušici a tamní závod Solo, kde se sirky vyráběly až do roku 2008, nicméně místem, kde se na území ČR vyráběly sirky nejdříve, byl právě Kyšperk. „Poučení pro výrobce sirek A. Nona z Kyšperka“, nejstarší písemný doklad o výrobě sirek u nás, totiž pochází už z roku 1838, zatímco první povolení k výrobě sirek v Sušici získal Vojtěch Scheinost až 31. 10. 1839. Nejstarší doloženou větší výrobnu v Kyšperku provozoval od roku 1842 Josef Šedivý s dělníkem Čadou a po nějakém čase se dokázal dostat na denní produkci až asi 350 bedniček po 50 balíčcích, což představovalo jeden a tři čtvrtě milionu sirek. Kromě několika originálních strojů jsou tu vystaveny i krabičky a krásné nálepky, na nichž si výrobci nechávali obzvlášť záležet, včetně těch z Reineltovy továrny v Kunčicích (od roku 1950 součást Letohradu), na Kyšperecku vůbec největší a také nejdéle fungující – definitivně zavřela v roce 1922. Nezapomeňte si prohlédnout také pozoruhodný obraz vytvořený kompletně z různobarevných hlaviček sirek. Zhotoveny prý byly dva, ten druhý, hezčí, zamířil v roce 1891 do Prahy na Jubilejní výstavu. Tam ho umístili naproti oknu, vlivem sluníčka se samovznítil a shořel.
Jako kdyby tahle historka předznamenávala setkání s Járou Cimrmanem, které nás bude čekat za chvíli. Teď ale ještě zamíříme za jiným velikánem světové historie. Dostaneme se k němu přes největší sál muzea věnovaný především historii města. V následující nevelké místnůstce sedí osaměle ve zhroucené pozici u malého stolečku francouzský císař Napoleon Bonaparte. Raději se ani nedívá na zasklený výklenek naproti sobě, v němž stojí – saně. Totiž, řečeno s Járou, to bylo tak: V roce 1812 prchal Napoleon z Ruska přes Polsko na saních. Dojel na nich do Drážďan, kde přespal u saského státního a komorního ministra, hraběte Camilla Marcelini-Ferettiho. A protože saně, na kterých do Drážďan přijel, byly už po dlouhé cestě poškozené, darovala mu saská královna (Sasko bylo v té době, jak známo, Napoleonovým spojencem, zradilo ho až následujícího roku v bitvě u Lipska) nové. Na nich následujícího dne odjel do Lipska, odkud pokračoval v cestě kočárem, neboť dál se již nedostávalo sněhu. Syn hraběte Camilla Petr se do Kyšperku přiženil, když si vzal za manželku dceru předchozího majitele panství, hraběte Cavrianiho, a v roce 1823 sem legendární Napoleonovy saně nechal převézt, společně s několika kusy nábytku z pokoje, v němž císař přespal.
Za dalšími expozicemi Městského muzea musíme vyrazit vedle, do letohradského zámku. V raně barokním slohu ho nechal na místě starší dřevěné tvrze vystavět v letech 1680–1685 hrabě Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic. V dnešní podobě je to východní, při pohledu z náměstí na průčelí levé křídlo. Naproti němu byl o něco později postaven vrchnostenský špitál, posléze zvýšený o patro a přeměněný na druhé, západní zámecké křídlo. Teprve v 19. stol. pak mezi oběma křídly vznikla spojovací galerie. Dnes sídlí v zrekonstruovaném komplexu zámeckých budov hotel, restaurace, soukromé gymnázium, městská knihovna a ZUŠ, a tak není divu, že klasická zámecká expozice se zatím omezuje pouze na tři místnosti a část chodby v 2. patře východního křídla. Sály jsou postupně věnovány období baroka, historismu 19. stol. a počátku 20. stol. spojenému se secesí. V prostřední místnosti se připomíná významná kyšperská umělecká rodina Umlaufových – otec Dominik byl řezbář, který vytvořil rámy k vystaveným obrazům svých synů, malířů Jana a Hynka. Třetí sál je spojen také se dvěma malíři – Alfonsem Muchou a místním rodákem Rudolfem Faltusem. Mucha, jehož manželka Marie Chytilová měla v Kyšperku příbuzné, sem ke konci svého života jezdil každé léto a dokonce měl v tehdejší Masarykově škole práce (dnešní střední průmyslovka) pronajatý ateliér. Zajímavostí v této místnosti je také stále funkční polyfon, hrací skříň na výměnné kovové desky, která původně stávala až do 30. let minulého století v hospodě U Forchů (dodnes existující) nedaleko od nádraží…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Orlické hory a Podorlicko