Petřín navenek „klame tělem“. Tomu, kdo ho vidí poprvé odněkud z vltavských břehů, se může jevit jako jeden velký park, ve skutečnosti však petřínské svahy a část jeho temene pokrývá tucet na sebe navazujících zahrad a parků, které se při bližším ohledání svou tvářností navzájem dost odlišují.
V našem povědomí máme Petřín zafixován jako veřejný prostor, a tak nás možná překvapí informace, že většina jeho zahrad byla dlouho v soukromém vlastnictví. Od první třetiny 19. stol. se začaly otevírat veřejnosti a pak také spojovat. Petřínská úbočí postupně protkala hustá síť chodníků, která nám dnes umožňuje volit z nepřeberné řady variant, kudy procházet. V následujících řádcích si ukážeme jednu z možností, jak během jedné vycházky navštívit s výjimkou tří zahrad palácových všechny ostatní petřínské parky a zahrady.
Začínáme u Strahovského kláštera, k jehož východní frontě se přimyká Opatská zahrada. Tento nevelký zatravněný prostor ve tvaru protáhlého trojúhelníku je součástí terasy, na které klášter stojí, a představuje pozůstatek mnohem rozlehlejší původní zahrady, jejíž níže položená část koncem 19. stol. připadla Velké strahovské zahradě. Ústředním bodem je tady barokní kašna, vítáni jsou však především hosté letní zahradní restaurace. O nic ale nepřijdeme, hned pod Opatskou zahradou můžeme vstoupit na Vyhlídku s vinicí, která je vklíněna do svahu a – byť rozlohou malá – počítá se rovněž jako samostatná zahrada Strahovského kláštera. Otevírá se odtud jeden z nejznámějších panoramatických výhledů na Prahu. V sezoně tu bývá hlava na hlavě, a proto je lepší sestoupit o něco níže na vyhlídkovou cestu (spojuje ulici Úvoz s Nebozízkem a oficiálně nese jméno Raoula Wallenberga) a po ní přejít k druhému konci kláštera. Tady odbočuje vzhůru svahem chodník k soše Panny Marie z exilu a z plošiny pod ní se můžeme z většího nadhledu v klidu kochat výhledem ještě o něco působivějším. Plastika Panny Marie je kopií sochy, zničené při stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Byla pořízena z darů našich amerických exulantů, kteří ji v roce 1993 věnovali Praze.
Vyhlídková cesta se nachází v rajonu svažité Velké strahovské zahrady, kterou probíhá víceméně po vrstevnici, a dělí ji tak na dvě části. Prakticky celou spodní, sahající až k nemocnici Pod Petřínem, zabírá ovocný sad, který se tu ještě v době pobělohorské dělil o místo s vinicemi a plochami dalších užitkových plodin. Sad je pochopitelně nejkrásnější v čase květu stromů.
Horní část zahrady stoupá od cesty dost příkře až k Hladové zdi pod vrchol Petřína – tyto partie kryje vzrostlý les. Než se do něj asfaltový chodník zanoří, mineme památkově chráněný jasan ztepilý, jeden z nejmohutnějších jasanů v Praze, a o pár desítek metrů dále si můžeme ve svahu pod chodníkem všimnout pramene vyvěrajícího z kamenné desky. Od roku 2009 nese jméno sira Nicholase Wintona, britského zachránce téměř 700 československých, většinou židovských dětí před nacisty. V okolí pramene, v místech odkud je krásný výhled k Pražskému hradu, byl tehdy zároveň k poctě všech lidí, kteří za války riskovali pro děti třeba i život, vysazen Sad zachránců dětí.
Již v lese vyhlídková cesta kříží široké Petřínské schody, jež sem vedou od konce malostranské Vlašské ulice a pokračují dále vzhůru k Petřínské rozhledně. Schody tvoří hranici mezi Velkou strahovskou zahradou a zahradou Lobkovickou, které se původně říkalo Přehořovská, protože ji společně se stavbou okázalého paláce založil začátkem 18. stol. vysoký státní úředník František Karel Přehořovský z Kvasejovic. Když se o půlstoletí později dostal palác do majetku Lobkoviců, vznikla v jeho parteru a navazujících terasách pozdně barokní zahrada italského typu. Do parteru vstoupit nemůžeme, neboť v paláci sídlí německé velvyslanectví, není však problém si jeho úpravu prohlédnout skrze oplocení…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Praha – Zahrady a parky