Existují zámky přepychové, okázalé, rozčleněné do mnoha křídel, ohromující architektonickými finesami, zářící nejrůznějšími ozdobami, prostě na první pohled ztělesňující bohatství a status svého majitele. A pak jsou, ač daleko vzácnější, také zámky střídmé, chtělo by se říci lidských rozměrů, z nichž je na první pohled zřejmé, že hlavní myšlenkou jejich vzniku bylo, aby pro někoho vytvořily domov. Jeden takový stojí ve Velkém Březně.
Nebýt velkoryse pojatého parku kolem a nízké věže zakončené nápadnou štíhlou helmicí, mohlo by se dokonce zdát, že jde spíše o větší vilu než o zámek. Ale na slovíčku v tomhle případě lpět nemusíme. Zámeček, v obci asi osm kilometrů na východ od Ústí nad Labem už druhý, a proto někdy také označovaný přívlastkem „nový“, si nechal postavit v letech 1842–1845 hrabě Karel Chotek, jenž krátce předtím koupil zdejší panství od Harrachů. Starý zámek, který vznikl z původní tvrze pocházející ze začátku druhé poloviny 15. stol., už nebyl příliš pohodlným místem pro život, byť byl v roce 1733 z gruntu přestavěn. A právě kvalita bydlení hraběte zajímala, protože si Velké Březno pořizoval „na penzi“. Do té penze opravdu odešel roku 1843, a to z funkce nejvyššího purkrabího Českého království, kterou zastával sedmnáct let. Nejen samotnou funkcí, ale hlavně dílem, jež v ní vykonal, se stal jednou z nejvýraznějších postav starého českého šlechtického rodu, původem z Plzeňska, který se poprvé připomíná na sklonku vlády Karla IV. a v němž byl smysl pro úřednickou službu hluboce zakořeněn už od 17. stol.
Zároveň se zámkem nechal Karel Chotek budovat i zahradu kolem něj, jež se tak stala harmonickou součástí celého sídla. Pro jeho současnou podobu byla významná postava zakladatelova vnuka Karla Marii. Původní architekt Ludwig Förster postavil zámeček ještě daleko střízlivější, než je dnes, v pozdně empírovém slohu typickém spíše pro rakouské úřední budovy. Ne nadarmo se o stavbě trochu hanlivě a docela výstižně tvrdilo, že připomíná nádraží. A tak se Karel Maria Chotek v roce 1884 rozhodl pro novorenesanční přestavbu. Kdyby došlo na realizaci původního návrhu drážďanského architekta Ernsta Fleischera, vypadala by dnes stavba daleko „zámečtěji“ a úplně jinak. Ale snad ještě před zahájením díla se hrabě rozhodl pro podobu jednodušší a také levnější. To se ukázalo jako velmi prozíravé o pár let později, když jeho manželka, princezna Adelheid zu Hohenlohe-Langenburg, prohrála v Monte Carlu část rodinného jmění. A tak se rekonstrukce zámku protáhla až do roku 1910 a omezila na přestavbu původní budovy, při níž vznikla i nová věž. Zároveň se opět pracovalo také na zahradě, která dostala tehdy moderní podobu anglického krajinář…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – České středohoří