Cesta každého návštěvníka severní části největšího filipínského ostrova Luzonu neomylně povede přes zdejší metropoli Baguio. Deštivé počasí a omšelé omítky budov spolu s všudypřítomným bahnem nedodávají srdci severu příliš malebnou atmosféru. Autobusové nádraží ale už před rozbřeskem žije naplno. Všichni mají naspěch, protože pracovní doba řidičů jako by končila hned po poledni. Spěchám i já, protože na mne čeká Sagada – město jeskynních komplexů a pohanských zvyků.

Po nekonečné cestě nezbývá než doufat, že se náročná pouť opravdu vyplatí. Odměnou unavenému cestovateli za dlouhé trmácení po horských cestách na sedačce vyrobené pro asijskou velikost pozadí je přímo rodinná atmosféra a přívětivost místních, která chytne za srdce. Malebná Sagada však není jen místem odpočinku od rušných měst v nížinách. Na své si zde přijdou i milovníci outdoorových aktivit.

Asi největším lákadlem pro návštěvníky jsou ale pozůstatky prastarých tradic. Sagada je proslulá svými prapodivnými pohřebními rituály. Místní své zesnulé nepohřbívali do země, ale poté, co se s nimi dostatečně rozloučili, snažili se je naopak co nejvíce přiblížit k nebesům. Smrt se ve zdejším kraji vnímala trochu jinak, než je Evropan zvyklý. Před odchodem na věčný odpočinek pobýval totiž nebožtík ještě několik dnů nebo dokonce týdnů v domě rodiny. Pozůstalí tělo potírali mastmi, balzamovali a po celé toto období si připomínali šťastné chvíle, které se zesnulým prožili, a oslavovali jeho památku. Na severním Luzonu povětšinou nebožtíka usadili na židli, nejčastěji poblíž ohně, takže se tělo vysoušelo. Teprve téměř mumifikované tělo se vložilo do rakve, která se zavěsila na skálu. Pohřbívání na skalách není v Asii výjimkou. Podobné případy najdeme v Indonésii i v Číně, ale na celých Filipínách se praktikovalo pouze v oblasti severního Luzonu.

Nejnavštěvovanější pohřebiště leží jen několik minut za městem. Návštěvník musí nejprve…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Filipíny