Obyvatelstvo Jižní Afriky je velmi pestrá společnost. Nositel Nobelovy ceny za mír, arcibiskup Desmond Tutu, pro své spoluobčany kdysi vymyslel výstižný výraz „duhový národ“. Více než 81 % obyvatel země tvoří příslušníci různých černošských kmenů bantuského původu, které se dělí podle jazykového členění na devět hlavních skupin. Nejpočetnější z nich jsou se zhruba 11 miliony Zuluové. Kdysi dávno obávaní válečníci, dnes významná politická síla i barvitá komunita, která se více než jiná etnika snaží udržet svoje kmenové tradice.
Na konci 18. stol. byla východní část dnešní Jižní Afriky už hustě obydlena bantuskými kmeny ze skupiny Nguni. Jejich příslušníci pěstovali proso, chovali dobytek a žili zpravidla na malém území kolem hlavní kmenové vesnice označované výrazem kraal (jeho počeštěná podoba „král“, rovněž někdy používaná, jeví se poněkud nešťastnou). V dnešní provincii KwaZulu-Natal začaly v té době severně od řeky Tugela vznikat první větší společenské útvary, když si některé kmeny či klany začaly podrobovat své slabší nebo prostě jen méně bojovné sousedy.
Mocná říše – Šaka a Dingane
Silnou konfederaci vytvořil především Dingisvajo, vládce kmene Mtetva. Patřil do ní i menší klan Zulu asi s 2000 lidmi, jemuž vládl náčelník Senzangakona. Mezi jeho četnými potomky byl i nemanželský syn Šaka, který se narodil přibližně v roce 1787. Když dospěl, Dingisvajo ho zařadil do vojenského oddílu svobodných bojovníků, kde začal Šaka záhy vynikat, ale také se u něj již začala projevovat krutost vůči poraženým. Když zemřel Senzangakona, nastoupil na jeho místo jeden z jeho legitimních synů, jenže Dingisvajo chtěl vidět v čele Zuluů Šaku. Ten se vypravil do svého domovského kraalu, nevlastního bratra zabil, převzal vládu a vrhl se do budování armády, s níž si začal podrobovat své sousedy. Během zhruba 11 let vybudoval kolem nového královského kraalu Bulavajo rozlehlou říši, jejíž vliv sahal až k dnešnímu Malawi a jejíž všichni obyvatelé hovořili zuluštinou.
Šakovi se nakonec stala osudnou jeho krutost, která se ještě zvýšila po smrti jeho milované matky. V roce 1828 ho zavraždili dva jeho nevlastní bratři, z nichž jeden, Dingane, se stal jeho nástupcem. Ani jeho vláda však nebyla příliš mírumilovná. V době „velkého treku“ začali do jeho říše přicházet búrští farmáři z Kapské kolonie. Dingane je zpočátku přijímal přátelsky, dokonce využil jejich pomoc při boji proti nepřátelským kmenům, za což jim postoupil rozsáhlá území. Jenže pak na počátku února 1838 přijal vlídně vůdce Búrů Pieta Retiefa a jeho 69 druhů, které náhle uprostřed jednání nařídil popravit. Po tomto hrůzném masakru už bylo těžké hledat mírová řešení a situace se vyhrotila. Několik dalších střetů skončilo vítězstvím Zuluů, k rozhodující bitvě došlo v prosinci 1838 u řeky Ncome. V čele Búrů tehdy už stál vynikající vojevůdce a politik Andries Pretorius. Proti necelé pětistovce Búrů krytých vozovou hradbou zaútočilo na 12 000 Zuluů, jichž do večera zahynulo na 3000, zatímco na straně bělochů byli pouze čtyři ranění. Ncome se od té doby nazývá Krvavá řeka.
Dingane spálil svůj kraal a uprchnul na sever. Pretorius následně prohlásil vládcem všech Zuluů jeho mladšího nevlastního bratra Mpanda, který pak vládl v míru s búrskými farmáři i britskou správou neuvěřitelných 39 let. Když Mpande zemřel, nastoupil do čela kmene jeho nejstarší syn Cečvajo, který cestou na trůn zavraždil šest svých vlastních i nevlastních bratrů. Snil podobně jako kdysi Šaka o veliké říši a opět začal budovat silnou armádu. Britská koloniální správa proto v lednu 1879 zahájila vojenské tažení do KwaZulu, na jehož počátku ale přišla zdrcující porážka u Isandlwany. Expediční sbor o síle 1800 mužů vyzbrojených moderními ručnicemi byl rozmetán dvaceti tisíci zuluskými bojovníky s koženými štíty a tradičními kopími asagaj. Byla to nejhorší porážka, jakou kdy britská armáda utržila v boji s domorodci vybavenými pouze primitivními zbraněmi. Přesto Britové nakonec v létě 1879 dobyli Cečvajův kraal, náčelníka zatkli a přinutili podepsat mírovou smlouvu. O osm let později pak celé území anektovali, oblast KwaZulu se otevřela bílým osadníkům a říše Zuluů přestala existovat.
Politika, tradice a Inkatha
Inkatha je pletený kroužek z trávy, který používají ženy Zuluů při nošení předmětů na hlavě. Slouží jako ochrana hlavy a podpora pro lepší vyvážení nákladu. Musí být velmi pevný, aby se nedeformoval pod tíhou břemene.
V roce 1975 založil zuluský princ Mangosuthu Buthelezi, od roku 1954 až do roku 2023, kdy zemřel, tradiční ministerský předseda zuluské královské rodiny, Národní a kulturní osvobozenecké hnutí Inkatha a stal se jeho předsedou. V oblastech obývaných Zuluy představovala Inkatha zpočátku jakousi náhražku zakázaného Afrického národního kongresu (ANC), později se s ním ale dostala do sporů a v 80. letech se hnutí začalo militarizovat. Neshody s ANC byly doprovázeny ozbrojenými konflikty, při kterých Zuluové používali opět tradiční zbraně a oblečení. V roce 1990 se hnutí přeměnilo ve Stranu svobody Inkatha (IFP), jež zahájila vítězné tažení v provincii KwaZulu (od roku 1994 KwaZulu-Natal), kde se stala vládnoucí stranou. Provincie byla tak jedinou v Jižní Africe, kde neměl většinu Mandelův ANC.
Kontroverzní Buthelezi se však dostal do konfliktu i s úřadujícím zuluským králem Goodwillem Zwelithinim, což zjevně jeho pozici u mnoha Zuluů oslabilo. Dalším problémem byla zpráva Komise pravdy a usmíření, která se kriticky postavila k Butheleziho chování v době apartheidu. Důsledkem byl neúspěch ve volbách a přechod do opozice. V současnosti vliv Inkathy mezi Zuluy slábne.
To však neznamená, že by Zuluové zapomínali na své tradice. V provincii KwaZulu-Natal je několik tzv. kulturních vesnic, kde se turisté mohou seznámit s folklorem Zuluů, jejich tradičními řemesly, způsobem života i kuchyní, v některých je možné se i ubytovat. Jsou to třeba DumaZulu nedaleko rezervace Hluhluwe nebo Amathalente u parku mokřadů iSimangaliso (jeho součástí je i známá rezervace St. Lucia), zuluské tance lze zhlédnout rovněž v safariparku PheZulu na okraji Durbanu.
Každoročně také probíhá Umhlanga, obřad zvaný Rákosový tanec, kdy před královskou rodinou úřadujícího panovníka tančí tisíce mladých dívek v tradičních úborech a s dlouhým uříznutým rákosovým stvolem v rukou. Ač původním účelem slavnosti byla nabídka mladých žen pro krále, dnes je oslavou panenství, a tím i důležitým nástrojem proti šíření nemoci AIDS. Důležitou slavností v provincii je též 22. září, kdy se slaví Shaka Day. Právě v tento den byl prý slavný panovník zavražděn svými bratry.
S tradičními ceremoniemi jsou spojeny i svatby, a to včetně placení loboly, poplatku za vychování, rodině nevěsty. I současný král Misuzulu, který je v sedmé generaci potomkem Šakova nevlastního bratra Mpanda, za svoji první ženu zaplatil osm kusů dobytka a 50 000 jihoafrických randů. Pro mnohé mladé muže je právě lobola překážkou pro založení rodiny a často také důvodem, proč odcházejí za těžkou prací do průmyslových provincií, jako je Gauteng.
Staré africké přísloví říká, že národ bez kultury je jako zebra bez pruhů. Přestože politická síla IFP slábne a kulturní vesnice si často stěžují na nezájem dorůstajících generací, je tradicí udržovaný pocit sounáležitosti stejně důležitý, jako byl v dobách sjednotitele Šaky. V posledních dekádách se totiž před národem Zuluů objevili noví nepřátelé: nezaměstnanost, vysoká úroveň kriminality, vysoká hustota výskytu viru HIV a nízká úroveň vzdělání. Zdá se tedy, že před potomky obávaných válečníků leží ještě mnoho výzev.
Další články z vydání o Jihoafrické republice zde