Žádné jiné zvíře na Srí Lance není propojeno s nejrůznějšími lidskými aktivitami tak dlouho a tak těsně jako slon. V moderní době je navíc pozorování slonů velmi oblíbenou turistickou atrakcí, která láká do země řadu návštěvníků. A tak můžeme slona bez uzardění označit za krále zdejší fauny, tím spíše, že lvi na Srí Lance vyhynuli dávno před příchodem prvních lidí a jejich krev má dnes v žilách už jen Lví plémě, sinhalští potomci legendárního krále Vidžaji.
I když nejstarší dochovaný písemný záznam o slonech na Srí Lance pochází „až“ z 1. stol., lidé využívali zdejší slony, kteří tvoří jeden ze tří uznávaných poddruhů slona indického, již dříve. A nešlo vždy jen o využívání mírumilovné. Onesíkritos, kronikář tažení Alexandra Velikého a kormidelník v jeho flotile, ve 4. stol. př. n. l. napsal, že sloni z Taprobane (řecké jméno Srí Lanky) jsou větší, zuřivější, a proto vhodnější pro válečné využití než sloni z Indie. Jejich proslulost v tomto směru se šířila a sloni se začali z ostrova hojně vyvážet. Nejslavnější využití slonů v dějinách válečnictví, Hannibalův přechod přes Alpy, spadá sice podle novějších názorů na vrub slonů afrických, ale indičtí se dostali do Itálie dokonce ještě dříve, jako součást armády Pyrrha z Épeiru v roce 280 př. n. l.
V době sinhalských králů měl plnou moc nad všemi slony (a žilo jich tehdy na ostrově několik desítek tisíc) výlučně panovník. Bez jeho svolení se nesměli sloni chytat, chovat, natož zabíjet. Za nepovolené zabití slona se uděloval trest smrti – často vykonaný také slonem, neboť na Srí Lance byli podobně jako v Indii na dvoře panovníků cvičeni někteří sloni k vykonávání katovského řemesla.
Zatímco ze starověkých pramenů většinou nelze přesně zjistit, zda určití sloni pocházeli z ostrova či z pevniny, ve středověku jsou již některé záznamy konkrétní. A tak víme, že v roce 1507 poslal indický vicekrál Francisco de Almeida svému panovníkovi, Manuelu I. Šťastnému, darem do Lisabonu ze Srí Lanky jednoho malého slona. Jmenoval se Hanno a po sedmi letech ho portugalský vyslanec odvedl ve slavném průvodu do Říma, kde ho předal jako dar svého krále čerstvě zvolenému papeži Lvu X. Při známé učenlivosti slonů není těžké uvěřit tradované historce, že Hanno před Andělským hradem, odkud papež přihlížel průvodu, poklekl, pak třikrát zatroubil a nakonec nabral do chobotu vodu, kterou postříkal všechny okolo včetně pontifika, čímž se stal jeho zamilovaným zvířetem.
Ani 2200 válečných slonů nepomohlo bojovnému králi Rádžasinhovi I., když vyrazil roku 1586 dobýt portugalskou pevnost v Kolombu. Obléhal ji marně, naopak o sedm let později Portugalci ovládli jeho sídlo v Sítávace. Byl to jeden z posledních případů většího nasazení válečných slonů na Srí Lance. Majestátní chobotnatci se stále více využívali pouze k ceremoniálním a náboženským účelům a na práci.
Evropští kolonizátoři zpočátku pokračovali ve stejném přístupu ke slonům, jaký měli sinhalští panovníci. To se však výrazně změnilo poté, co Cejlon ovládli Britové. Ve vyšších vrstvách britské společnosti byl velmi populární lov zvířat jako „sport“ (historie nám zachovala jména výtečníků, jako byl třeba jakýsi major Thomas Rogers, který osobně skolil přes 1500 slonů – jednoduchým výpočtem zjistíme, že to odpovídá průměru jednoho zabitého slona každý den po dobu více než čtyř let) a Britové zakládáním plantáží významně rozšířili zemědělství – to byly spolu se stoupajícím počtem obyvatel hlavní faktory, které se podepsaly na rapidním úbytku srílanských slonů během 19. a v první polovině 20. stol. Sloni se stali škodnou a podle toho se s nimi zacházelo – výsledkem je, že prakticky kompletně vymizeli z vlhké části ostrova, kde je zemědělská produkce nejintenzivnější.
Navzdory velkému úbytku (odhaduje se, že před příchodem Britů, na samém počátku 19. stol., žilo na Srí Lance minimálně 12–14 tisíc slonů) je dnes Srí Lanka…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Srí Lanka