Stotisícová Lovaň je možná trochu zastíněna významem Bruselu, od něhož ji dělí sotva 20 km rozptýlené zástavby, ale přesto, nebo právě proto, si zaslouží více pozornosti – je jedním z nejmalebnějších belgických měst.
Plochá krajina při říčce Dijle, tu a tam obdařená nevýraznými pahorky, byla osídlena už v období neolitu, ale na prahu historie nebyla dějištěm žádných významných událostí. I slavné Caesarovo tažení do Galie a následující období římské nadvlády zde zanechaly jen víc než sporé archeologické nálezy. Prvním konkrétním letopočtem, kdy osada Loven vstoupila do dějin, byl rok 891 – východofranský král a pozdější římský císař Arnulf tu porazil normanské dobyvatele. To byla událost, která v místních tradicích žije dodnes, stejně jako legenda o tehdy krví zbarvených březích Dijle, jež připomínají dva červené pruhy na městské vlajce.
Křesťanství sem proniklo teprve v 8. stol., ale nově ustavené biskupství hrálo významnou roli v dějinách obce, která se brzy stala hlavním městem hrabství a poté celého Brabantského vévodství, než tato role v roce 1267 připadla Bruselu. Na prosperitě města a na běžném životě za pevnými hradbami, vybudovanými už po roce 1150, se to nijak výrazně neprojevilo. Žilo především z obchodu a z obratné finanční politiky, kdy svou pomoc věčně zadluženým vladařům umělo vázat na různé politické ústupky, a mělo schopnou samosprávu, která je dokázala provádět všemi peripetiemi mocenských sporů. Významný podíl na životě města měly i církevní řády v čele s františkány a augustiniány, budovaly se velkolepé kostely, ale i stavby se sociálním posláním, jako byl špitál založený už na konci 11. stol.
Založení univerzity, nejstarší v celém Nizozemí, v roce 1425 předznamenalo vstup města do jeho „zlatého věku“, z něhož pochází většina zdejších, hlavně pozdně gotických památek. Už mezi léty 1439 a 1468 byla postavena zdejší radnice, dílo stavitelů Sulpitia van Vorst a Mathea de Layens. Extrémně štíhlá, podlouhlá budova s věžičkami, utápějící se v dekoru soch a architektonických detailů, bývá považována za jednu z nejkrásnějších na světě, ale je otázkou, zda přemíra výzdoby poněkud nepřehlušuje potřebnou vážnost sídla městské samosprávy. I když, pravda, část toho je dílem úprav v 19. stol., kdy Lovaňští očividně soupeřili s nádherou radnice v Bruselu, a oprav po obou světových válkách. Podobným projevem sebevědomí měšťanstva měl být také Tafelrond, bohatě zdobený gotický dům opodál, postavený jako cechovní dům se slavnostním sálem. I ten byl dílem Mathea de Layens, ale stavba, kterou dnes vidíme, je rekonstrukcí z roku 1928, navíc obnovená po 2. sv. válce.
Zato opodál stojící kostel sv. Petra (Sint-Pieterskerk) je původním dílem brabantské pozdní gotiky. Stavba byla zahájena někdy kolem roku 1400, podstatnou část navrhl kolem roku 1425 opět Sulpitius van Vorst, jenže práce na ohromném díle se táhly až do roku 1518, aniž by došlo k jejich úplnému dokončení. Z uměleckých děl, která přežila všechny pohromy, je nutno připomenout především sochařsky zdobený letner (chórovou přepážku) se skupinou Ukřižování z konce 15. stol., cenné pozdně gotické náhrobky a také dva oltáře s obrazy Dierica Boutse z doby před rokem 1470. Skvělou ukázkou brabantské pozdní gotiky je rovněž nápadný kostel Sint Kwinten na mírném návrší stranou městského centra. Už na počátku 11. stol. zde stála kaple k poctě sv. Quentina, u nás celkem neznámého mučedníka z 3. stol., kterou v 15. stol. nahradila velkolepá stavba, jež bez větších škod přestála většinu pohrom až do naší doby.
Při výčtu lovaňských „nej“ nesmíme opomenout Velkou bekináž (Groot Begijnhof), která svému poslání sloužila od roku 1232 až do roku 1988, kdy zemřela poslední bekyně, jež zde žila. Lovaňská bekináž patří k největším dochovaným, je to vlastně malá samostatná čtvrť, velmi malebná, kterou protéká Dijle překlenutá třemi můstky a kde je asi stovka cihlových domků seskupena podél několika úzkých uliček a náměstíček dlážděných kočičími hlavami. Komplex dnes patří lovaňské Katolické univerzitě a slouží jako kolej a ubytování pro hostující učitele. Celková atmosféra dělá z Velké bekináže jedno z nejnavštěvovanějších míst ve městě.
Sklonek středověku s okázalou nádherou brabantské pozdní gotiky byl na dlouhá staletí posledním šťastným obdobím v dějinách města. Už v roce 1578 postihla Lovaň epidemie moru, v následujících dvou stoletích ji decimovaly války za nezávislost a pak napoleonské, plné násilí – ale to bychom zase jen opakovali to, co platilo i pro jiná belgická města, avšak s jednou výjimkou, která zaujme hlavně milovníky zlatého moku. Kvůli exportu zdejšího oblíbeného piva byl v roce 1750 zprovozněn plavební kanál z Lovaně do splavné části řeky Dijle a dále do Antverp a k moři. Šlo o vůbec první kanál na území pozdější Belgie. A není divu, že obchodu se dařilo: v roce 1764 bylo ve městě registrováno 52 pivovarů, svůj původ zde má i slavná značka Stella Artois, pravda, až v roce 1926.
Lovaň nikdy nebyla semeništěm válečnických nálad a na její osudy lze skutečně nahlížet jako na osudy města trpícího mezi dvěma krvavými pruhy válek a násilí. Následky válek a pohrom minulosti byly však už zaceleny a mnohé bylo nutno prostě oželet, jako například většinu výzdoby vypálených chrámů nebo na 300 000 knih a rukopisů univerzitní knihovny, jež shořely za německého útoku v létě 1914 (mezi nimi i nejstarší český překlad bible se vzácnými iluminacemi z doby kolem roku 1360). Dnes je Lovaň příjemné, klidné město plné turistů a mladých lidí: zdejší univerzita paří k nejvýznamnějším na světě.