Hlavním městem Belgie, plným názvem Belgického království, je Brusel. Tato informace asi překvapí jen málokoho. Není to však zdaleka jediné postavení Bruselu coby hlavního města. Raději nebudeme konkrétně počítat, kolikrát a z jakých všech úhlů pohledu je Brusel hlavním městem, nicméně několik příkladů si na úvod článku o belgické metropoli ukážeme, už jen proto, že výborně ilustrují velmi specifické uspořádání federativního belgického státu.
Celé, na první pohled velmi komplikované uspořádání Belgie vznikalo od 60. do 80. let minulého století se základním cílem minimalizovat jazykové, kulturní, sociální a ekonomické napětí mezi dvěma největšími skupinami obyvatel, nizozemštinou hovořícími Vlámy (mluvená podoba zdejší nizozemštiny se často označuje jako vlámština) a francouzsky mluvícími Valony. Na základě tzv. druhého Gilsonova zákona byly v Belgii v roce 1963 zřízeny čtyři jazykové oblasti, o sedm let později pak včleněné do belgické ústavy jako „kulturní společenství“ – nizozemské, francouzské, bilingvní nizozemsko-francouzské a německé. Po dalších úpravách z nich v 80. letech vznikla tři jazykově vymezená federální společenství, již bez přívlastku „kulturní“ – Vlámské, Francouzské a Německojazyčné, každé s vlastním parlamentem a vládou. Hlavním městem Vlámského i Francouzského společenství se stal Brusel (přesně řečeno Brusel-město, což není, jak záhy uvidíme, úplně zbytečná poznámka), hlavním městem Německojazyčného společenství pak Eupen. Teď už nám přibyla dvě další postavení Bruselu coby hlavního města, ale tím ještě nekončíme. V Belgii totiž během 80. let vznikly rovněž tři teritoriálně vymezené regiony, opět každý se svým parlamentem a vládou – Vlámský (jinak nazývaný též Flandry), Valonský (Valonsko) a Brusel-hlavní město (Brusel). Hlavním městem Vlámského regionu je Brusel-město, byť na území tohoto regionu neleží. Nepřekvapí, že Brusel-město je rovněž hlavním městem Regionu Brusel-hlavní město. Jestli dobře počítám, tak už jsme na pěti pozicích Bruselu jako hlavního města. Pro úplnost dodejme, že Valonský region má své sídlo v Namuru. Vlámský region ihned po svém ustavení převedl veškeré své kompetence na Vlámské společenství, čímž se maličko snížil počet belgických vlád a parlamentů, ale zůstává jich pořád ještě dost: včetně federálních je to celkem šest parlamentů a šest vlád. Na zemi s necelými 12 miliony obyvatel slušný počet, byť v případě Francouzského společenství a Valonského regionu jsou mnozí poslanci i ministři totožní. Jednu poznámku si ještě zaslouží Region Brusel-hlavní město. Celý region (Région de Bruxelles-Capitale, Brussels Hoofdstedelijk Gewest) má asi jeden a čtvrt milionu obyvatel a rozkládá se na ploše přibližně 162 km2. Tvoří ho 19 obcí v podobě jedné velké aglomerace, z nichž největší (asi 190 000 obyvatel, 33 km2) je obec Brusel-město (Bruxelles-Ville, Brussel-Stad), ústavně zakotvená jako hlavní město Belgického království.
A teď můžeme začít přihazovat další, ústavou nepotvrzená hlavní města. Na prvním místě určitě musíme uvést „hlavní město Evropy“, resp. „Evropské unie“. Jakkoli si leckdo myslí, že tomu tak doopravdy je, de jure to pravda není, neboť Evropská unie není suverénním státem, a nemá proto žádné hlavní město. Brusel (domluvme se, že nadále budeme v tomto i dalších článcích používat tohle jednoduché označení) je jedním ze čtyř sídel institucí EU, společně se Štrasburkem, Frankfurtem n. M. a Lucemburkem. Vzhledem k velké koncentraci evropských institucí právě v Bruselu však není divu, že se de facto za hlavní město EU často považuje. Do postavení hlavního města má ale také co říct turistický ruch. A tady podobná označení budí mnohdy velké vášně. Tak co třeba Brusel jako „hlavní město čokolády“? Nejen specializované butiky, ale také dvě muzea (Choco Story přímo v centru a Belgian Chocolate Village v Koekelbergu), workshopy, specializované akce a dokonce gastronomická vycházka městem s ochutnávkami – které jiné město na světě to má? Alternativou může být „hlavní město pralinek“. Pokud nejste na sladké, ale spíš na trochu hořké, bylo by tu „hlavní město piva“ – ano, přinejmenším Praha a Mnichov protestují, ale řečeno s klasikem, je to asi tak všechno, co s tím mohou dělat. Belgickému pivu se budeme věnovat stejně jako dalším belgickým specialitám v jiném článku, a tak už jen telegraficky doplňme ještě dva další možné bruselské primáty – „hlavní město vaflí“ a „hlavní město hranolků“.
Více než tisíc let
Historie Bruselu je docela složitá a poněkud nepřehledná, takže její podrobnější popis přesahuje rámec cestopisného článku. Nezapomínejme, že samostatná Belgie vznikla teprve v roce 1830 a mezinárodního uznání se dočkala ještě o devět let později. Po většinu své historie bylo její dnešní území buď součástí nějakého většího státního útvaru, nebo naopak rozdrobené do několika menších hrabství, vévodství atd. Připomeňme si proto jen základní mezníky bruselských dějin. Oblast bruselského regionu byla lidmi osídlena už od konce mladší doby kamenné. Z bažin kolem řeky Senne vystupuje někdy kolem roku 580 postava později svatořečeného biskupa z Cambrai Gaugerica (francouzsky Géry), který na největším z ostrovů v řece postavil kapli. Tento čin se bere jako legendární počátek budoucího města. Onen ostrov ležel v místech nedaleko dnešní Burzy, řeku však v celém Bruselu budete hledat marně. S rozvojem města se stávala stále větším zdrojem především hygienických problémů a v 2. pol. 19. stol. byla v celé městské oblasti kompletně svedena do podzemí. Původní podobu zdejší krajiny tak už připomíná jen jméno města, jehož latinská podoba Bruoscella s významem „sídlo v bažinách“ se objevuje v 2. pol. 10. stol. Ze stejné doby pochází i zpráva, že vévoda Karel Dolnolotrinský z dynastie Karlovců postavil na ostrově v řece Senne hrad. Reálně můžeme právě toto období považovat za počátek dějin Bruselu, jež tedy trvají více než tisíc let.
Kolem roku 1000 získal Brusel hrabě Lambert I. z Lovaně, jež byla součástí Brabantska. Za brabantské vlády dostal Brusel asi o sto let později první hradby a v roce 1229 mu byla udělena městská práva. Na počátku 15. stol. se Brabantsko a s ním i Brusel dostalo na více než 70 let pod burgundskou správu, již vystřídali na podobně dlouhé období Habsburkové, v té době ještě nerozděleni na rakouskou a španělskou větev. Těchto 150 let bylo pro Brusel vesměs velmi šťastným obdobím, a to jak po stránce kulturní, tak i ekonomické. Za vlády římskoněmeckého císaře Karla V., který se mimochodem narodil ve flanderském Gentu, se Brusel stal nejprve dvorní rezidencí a v roce 1530 hlavním městem Habsburského Nizozemí. Bruselské krajky i zbraně vyráběné zdejšími zručnými kováři oceňovali v té době bohatí a mocní v celé Evropě.
V roce 1555 předal Karel V. Nizozemí svému synu Filipovi, který následujícího roku usedl na španělský trůn jako Filip II. Z Habsburského se stalo Španělské Nizozemí, na které čekalo zase zhruba 150 let, tentokrát daleko neklidnějších. Brusel nicméně zůstal hlavním městem a v dobách, kdy nebyl sužován nejrůznějšími konflikty či morovými ranami, vzkvétal. Vůbec nejvýznamnější takové období, považované často za „zlatý věk“ Španělského Nizozemí, přišlo hned po smrti Filipa II. (1598), kdy se místodržitelkou stala jeho dcera Isabela Klára Evženie spolu se svým manželem, arcivévodou Albrechtem VII. Rakouským. Španělské Nizozemí bylo tehdy, až do Albrechtovy smrti v roce 1621, dokonce formálně nezávislé na Španělsku a bruselský palác Coudenberg (bohužel kompletně zničený požárem v roce 1731) zářil leskem slavností, hostin, vznešených návštěv i vybraných umělců – ostatně v září 1609 jmenovali Isabela s Albrechtem svým dvorním malířem Petera Paula Rubense. Po jeho službách toužili tak moc, že mu povolili, aby měl své studio v Antverpách namísto u bruselského dvora a aby mohl pracovat i pro jiné zákazníky.
Když Karlem II. v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků, rozpoutala se válka o španělské dědictví, z níž nakonec vzešli vítězně francouzští Bourboni, nicméně Habsburkové byli odškodněni územními zisky – mj. se jim vrátilo Španělské Nizozemí. Osudy nyní už zase Rakouského Nizozemí zdramatizovala Francouzská revoluce a nástup Napoleona. Vyhlášení Spojených belgických států v lednu 1790 vystřídal po roce návrat rakouské moci, následovaný v roce 1795 francouzskou anexí. Po vídeňském kongresu pak vzniklo Nizozemské království, ve své původní podobě zahrnující jak Spojené provincie nizozemské (Severní Nizozemí), tak Rakouské (Jižní) Nizozemí a biskupské knížectví Lutych. Brusel byl vedle Haagu jeho druhým hlavním městem, díky čemuž získal dodnes přetrvávající reprezentativní lesk. Ale to se již blížilo vyhlášení belgické nezávislosti v říjnu 1830, definitivně potvrzené roku 1839, kdy nový stát uznal i nizozemský král Vilém I.
Památky vznešené i rozverné
Množství památek, muzeí a dalších pozoruhodných míst, stejně jako nejrůznějších slavností, festivalů a dalších akcí je v Bruselu tak velké, že by nám na ně nestačilo ani celé číslo. Několik jsme vybrali do samostatných článků, jež následují, a velmi stručný výběr ze všech ostatních zahajujeme právě teď. A začít nemůžeme nikde jinde než na nejkrásnějším jevišti světa – alespoň podle Jeana Cocteaua.
Grand-Place (Hlavní náměstí, nizozemsky Grote Markt, Velké tržiště), kompletně vydlážděné náměstí o rozměrech zhruba 68 × 110 m, je srdcem nejstarší části Bruselu a také památkou ze seznamu Světového dědictví UNESCO. Dva dny dělostřeleckého ostřelování armádou Ludvíka XIV. v roce 1695 proměnily větší část náměstí v trosky, ale už o dva roky později se začalo s jeho obnovou. Kanonádě relativně odolalo pouze průčelí gotické radnice s 96 m vysokou věží, které si tak do jisté míry zachovalo svou původní gotickou podobu. Vlastně to byl obrovský paradox, protože právě na radniční věž se francouzští dělostřelci zaměřovali. Ostatní domy kolem náměstí, patřící z velké části bruselským cechům, byly na přelomu 17. a 18. stol. postaveny znovu, a reprezentují tak skvělým způsobem barokní světskou architekturu s výrazně strukturovanými průčelími, pilastry a balustrádami, nádherně tvarovanými štíty a bohatou výzdobou z erbů, soch, alegorických výjevů, symbolů jednotlivých cechů a dalších dekorativních prvků. Dům LʼArbre dʼOr/Den golden Boom (Zlatý strom) patřil ve své historii cechu jirchářů, tkalců tapiserií a nakonec sládků, dnes v jeho sklepeních sídlí Belgické pivní muzeum. Nápadný palác naproti radnici je Maison du Roi (Královský dům), v nizozemštině zvaný daleko prozaičtěji a pravdivěji Broodhuis, Dům chleba – původně totiž vznikl na počátku 13. stol. jako pekařský trh. Stavba obnovená v roce 1697 byla dále klasicistně upravována v 18. a neogoticky v 19. stol. – tato podoba jí zůstala dosud. V paláci je umístěno Městské muzeum. Celou jihovýchodní stranu zabírá obrovitý dům Vévodů brabantských, který klame jménem i vzhledem. Nikdy zde nebylo žádné vládní sídlo, pojmenování vzniklo podle 19 bust brabantských vévodů zdobících pilíře v prvním patře. A vůbec nejde o jeden obrovský dům – společná fasáda za sebou skrývá sedm samostatných cechovních domů. Takhle bychom mohli ještě pokračovat, ke každému domu na Grand-Place se dá říci něco zajímavého, ale my už se teď vydáme z náměstí pryč, ulicí hned vedle radnice.
U radnice je to rue Charles Buls, ale hned za ní mění ulice jméno na rue de lʼEtuve/Stoof straat a také vzhled – po obou stranách obchody, bistra a restaurace připomínající mimo jiné vše, co je pro Belgii, resp. Brusel typické, od čokolády a pralinek přes úžasně nazdobené vafle až po hranolky, to vše proložené nejrůznějšími suvenýry. Není divu, kráčíte po turistické poutní cestě dlouhé dva bloky, kudy nutně musí projít každý návštěvník Bruselu – a přinést modle obětinu, byť formou útraty ve vhodně nastraženém obchodě, to lidstvo praktikuje již od starověku. Ani touha odnést si domů obraz modly není žádnou novinkou – chcete ji z bílé, mléčné či hořké čokolády, nebo snad raději porcelánovou v různých barvách včetně pastelových? Pro drsnější povahy by tu byla upravená podoba se zdviženým prostředníčkem, a pokud byste chtěli poněkud frivolnější verzi, navrhujeme vývrtku, kde držadlo má podobu modly a spirála je prodloužením její nejchoulostivější části.
Na konci druhého bloku jsme na místě. Nárožní domy mezi sebou svírají trojúhelníkový plácek, na kterém je umístěna nenápadná kašna. V nice tyčící se nad nádržkou stojí na soklu Manneken Pis čili Čůrající chlapeček, jakým způsobem se dostává voda do nádržky, domyslí si každý sám. Ani ne 60 cm vysoká soška má dlouhou historii, originál z roku 1619 je vystaven v Městském muzeu. Kašna s močící postavou stála však na tomto místě prý už v roce 1388 – a v ulici, jíž jsme sem dorazili, byly doloženy troje veřejné lázně, fungující zároveň jako nevěstince. V roce 1698 započala tradice věnovat chudáku naháčkovi nějaký obleček, samozřejmě s otvorem umožňujícím nerušený výtok vody. Onoho roku jako první věnoval soše bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel, tehdejší nizozemský místodržící, kroj své země v typických modrobílých barvách. Dodnes je těch oblečků na tisíc, ale socha se do některého z nich obléká pouze při zvláštních příležitostech. Několik vybraných vystavuje již zmíněné Městské muzeum, dalších asi 140 lze vidět ve speciálním muzeu GardeRobe Manneken Pis jen nějakých sto metrů od kašny. Pokud chcete vidět všechny, které lze, můžete využít zvýhodněnou kombinovanou vstupenku do obou zařízení. Modly obvykle doprovázejí nejrůznější legendy a svou v průběhu staletí dostal i Manneken Pis. Údajně připomíná dávnou událost při jednom z obléhání Bruselu, kdy jeden drzý kluk na poslední chvíli počůral hořící doutnák, a zabránil tak útočníkům vystřelit na radnici.
Oživit turistický ruch v okolní čtvrti Îlot Sacré a zároveň obnovit genderovou rovnováhu, kterou dlouhá staletí narušoval Manneken Pis, to prý byly důvody, jež v roce 1985 přivedly umělce a podnikatele Denise-Adriena Debouvriea na myšlenku, dát Čůrajícímu chlapečkovi partnerku. Zhruba stejně daleko, ale na opačné straně od Grand-Place tak byla o dva roky později odhalena Jeanneke Pis, Čůrající holčička. Zda genderová rovnost posloužila jen jako bohulibá zástěrka, už asi dnes nerozhodneme, ale to, že Debouvrie vlastnil v okolí několik podniků, je jistota. Kromě toho je holčička, stejně jako chlapeček, také příkladem toho, čemu se francouzsky říká zwanze a nizozemsky zwans, tedy naprosto specifického, lidového, sarkastického a sebeironického bruselského humoru – a vlastně v širším smyslu i bruselského způsobu života. Kašna je daleko méně známá než ta „pánská“, čemuž odpovídá i přístup, žádnou poutní cestu s finančními pastmi nečekejte. Kašna se nalézá na konci asi 30 m dlouhé, úzké slepé uličky Impasse de la Fidélité, poctivě lemované po obou stranách devíti hospodami, bary a kavárnami tvořícími dohromady skupinu Delirium Village. Když přidáme všudypřítomné logo s růžovým slonem, znalci už vědí, že vlajkovou lodí tu bude Delirium Tremens, silný ale z produkce východoflanderského pivovaru Huyghe z města Melle. Ale pozor – suterénní Delirium Café si v roce 2004 vysloužilo zápis do Guinnessovy knihy rekordů jako místo, kde je k dostání největší počet různých piv. Světe, div se, bylo jich tehdy přesně 2004 (v naprosté většině samozřejmě lahvových, píp je tam čtrnáct)! A jestli jste ještě nikdy neviděli devětadvacet píp vedle sebe, zajděte do Delirium Taphouse v přízemí nad Café, jsou tam. Stejně tak legenda, jíž byla opatřena kašna: v souladu s názvem uličky prý po vhození mince do nádržky Jeanneke zaručí párům trvalou věrnost. Mince se pravidelně vybírají a odevzdávají na charitu.
Zakončit bychom ale měli seriózněji. A co může být serióznější než Královský palác? Rozložitá stavba naproti oblíbenému Bruselskému parku začala vznikat až po roce 1820 a průčelí bylo dokončeno teprve na počátku 20. stol. Král zde má své úřední sídlo, jsou tu i sály pro přijímání státních návštěv, ale reprezentativní prostory se každoročně po státním svátku 21. července otevírají až do začátku září pro veřejnost.
O Bruselu se někdy také hovoří jako o kolébce secese. A právě tomuto slohu vděčí Brusel za další dvě památky zapsané na seznamu Světového dědictví UNESCO. Jednu tvoří čtyři domy navržené v letech 1893–1901 architektem Victorem Hortou, včetně toho, který si postavil pro sebe, bydlel v něm, měl tam svůj ateliér a dnes je v něm umístěno jeho muzeum. K tomu je třeba dodat, že v Bruselu najdeme kromě této čtveřice i další Hortovy stavby, například dům inženýra Autriquea či Palác krásných umění známý jako Bozar, dodnes funkční umělecké centrum, kde sídlí mj. Bruselská filharmonie a vystupují i světové hvězdy jiných žánrů – po třech koncertech tam odehráli vloni na podzim Bob Dylan a letos na jaře Paul Simon. Druhou secesní památkou na seznamu Světového dědictví je palác Stoclet v obci Woluwe-Saint-Pierre na východě regionu. Dům si nechal postavit bankéř a sběratel umění Adolphe Stoclet, který návrhem pověřil architekta Josefa Hoffmanna, přičemž projekt neměl žádné umělecké ani finanční limity. V těchto ideálních podmínkách vytvořil Hoffmann, patřící k vůdčím duchům vídeňského secesního hnutí, to, co se dalo očekávat – jednu z nejzdařilejších a nejucelenějších staveb vídeňské secese, doplněnou v interiérech díly Gustava Klimta, Kolomana Mosera, Ludwiga Heinricha Jungnickela a dalších umělců do podoby skutečného gesamtkunstwerku. Interiéry domu dokončeného v roce 1911, který aktuálně vlastní čtyři Stocletovy vnučky, se dochovaly prakticky beze změny, což je u soukromého domu světový unikát. Přispělo k tomu jistě i to, že dům nebyl nikdy přístupný veřejnosti. Nařízení bruselského parlamentu z roku 2024 vyžadující zpřístupnění domu po maximální dobu 15 dnů ročně čeká na rozhodnutí belgického ústavního soudu.
Za dalšími zajímavostmi Bruselu se už vydejte sami. Určitě ale nezapomeňte na Atomium, onu „bruselskou Eiffelovu věž“, tedy nejznámější symbol města, a „evropskou čtvrť“ se zajímavou moderní architekturou.