Jako velkolepá učebnice stavebních slohů vypadá Ringstraße, okružní třída obíhající historické centrum Vídně. Jedna z nejrušnějších komunikací ve městě je zároveň přehlídkou toho, co evropská architektura 19. stol. považovala za vrchol urbanistické a umělecké tvorby.
Vídeň chránily odedávna mohutné hradby, po celá staletí zdokonalované v duchu nejmodernější strategie, ale v polovině 19. stol., v důsledku změn ve způsobu vedení válek, už nebyly potřebné a staly se spíše překážkou v přirozeném rozvoji metropole. Mladý císař František Josef I. je tehdy, přes odpor vojenských kruhů, obětoval ve prospěch prostorového uvolnění a celkového ozdravění města. V letech 1859–1888 vznikla v místech hradeb široká ulice, obepínající na půdorysu nepravidelného šestiúhelníku historické centrum.
Protože však starší vojenská taktika zakazovala před hradbami jakoukoli výstavbu poskytující krytí případným obléhatelům, měl mladý panovník pro své plány k dispozici i tzv. glacis – široký pás volných ploch před hradbami, sloužící dosud jenom k nedělním procházkám a nanejvýš jako vojenský „execírák“. I tento prostor se nyní dal využít k novostavbám a především k zakládání rozsáhlých parků.
Nakonec vznikly dvě soustředné okružní třídy, k historickému jádru přiléhající Ringstraße neboli Ring („Prstenec“) a vzdálenější Gürtel („Pás“), svírající mezi sebou plochy zeleně a budovy některých obzvláště významných institucí jako muzeí, divadel, radnice, parlamentu a dalších. Většina z nich se přitom hlavním průčelím obrací právě k Ringstraße. Tato více než 4 km dlouhá a přibližně 60 m široká třída s alejemi stromů uprostřed, slavnostně otevřená 1. května 1865, se dělí na 10 samostatně pojmenovaných částí (Stubenring, Parkring, Schubertring apod.). Právě na podobě těchto ulic, opatřených dosud alejemi pro jízdu na koních a vroubených honosnými paláci, si můžeme připomenout, o jak významný čin vlastně šlo a co znamenal zejména po umělecké stránce. Slýcháme-li často o „slohu Ringstraße“ jako rozhodujícím fenoménu rakousko-uherské architektury druhé poloviny 19. stol., pak právě zde začíná skutečná přehlídka názorných ukázek, jak obratně dokázali tehdejší architekti zacházet s převzatým dědictvím minulých epoch a aplikovat je na konkrétní úkoly.
Budovy parlamentu? Idea občanské pospolitosti? Pak tedy jedině řecká klasická architektura! Radnice? Pak samozřejmě gotika, nejvíce ladící s představou samosprávy středověkých měst! A stejně tak sakrální stavby, oživující duch středověké zbožnosti! Škola či jiná kulturní instituce? Pak ovšem renesance, sloh novověké vzdělanosti. A divadlo, se vší jeho pompou a šalebným přepychem? Pak tedy jedině baroko nebo rokoko… a tak dále. Teoretická výbava absolventů tehdejších uměleckých škol byla jak stvořená k podobným úkolům a jejich uvažování mělo svou logiku.
Ne všichni současníci byli nadšeni podobnou lavinou akademických pouček, ale je pravdou, že vídeňská Ringstraße ovlivnila celou epochu evropské architektury (včetně té naší) a stala se dnes neodmyslitelným kulturně historickým pojmem. A to i přes škody způsobené hrůzami 2. sv. války, zacelené často i méně šťastnými novostavbami.
Pokud bychom postupovali chronologicky v souladu s „historickou“ inspirací nejvýznamnějších staveb, asi bychom na prvním místě uvedli Bránu hrdinů (Äußeres Burgtor, Heldentor) při úseku zvaném Burgring, dílo Luigiho Cagnoly a Pietra Nobileho z roku 1824, jednu z nejhezčích ukázek stylu kombinujícího klasické antické tvarosloví s citlivě vyváženou kompozicí článků a hmot. Svou dórskou střízlivostí a přísností stavba kontrastuje s pompézními budovami ve svém okolí, nicméně právě tato střízlivost skvěle odpovídala vojenskému duchu obranné architektury.
Méně nápadnou „antickou“ stavbu lze spařit i v Lidovém parku (Volkspark) opodál. Je to tzv. Theseión, obdoba stejnojmenného chrámu v Athénách, zde opět dílo Pietra Nobileho.
Jestliže brána měla být památníkem hrdinů napoleonských válek, pak budova Parlamentu, stojící opodál, měla připomínat hodnoty athénské demokracie. Bělostný komplex budov se sloupořadím byl postaven v letech 1873–1885 podle návrhu Theophila Hansena a ozdoben sochami oslavujícími rakouské mocnářství a občanské ctnosti – vedle půvabné Athéniny kašny s alegoriemi Dunaje, Innu, Labe a Vltavy od Carla Kundmanna a Huga Haerdtla před hlavním průčelím jsou na atice i dvě sochy J. V. Myslbeka. Návštěvníci Řecka jistě poukážou na nápadnou podobnost se stavbami v Athénách (Univerzita, Parlament) – a budou mít pravdu. Hansen však athénské stavby nenapodobil, ale sám je tam stavěl. Je totiž jedním z paradoxů kulturních dějin, že v Řecku, osvobozeném tehdy ze staleté poroby, obnovovali zpřetrhané antické tradice nikoliv sami Řekové, ale jejich romantičtí obdivovatelé ze střední a severní Evropy – sám Hansen byli Dán!
Středověké tradice připomínají impozantní, ale po umělecké stránce poněkud rozpačitá Rossauská kasárna (kombinující románský a gotický sloh) v severní části Ringu, ale především velkolepá Nová radnice (Neues Rathaus) nedaleko Parlamentu, dílo Friedricha von Schmidta z let 1872–1885, řešená goticky v duchu idealizované tradice středověké městské samosprávy. Je to patrně nejvýznamnější novogotická profánní stavba ve Vídni. Novogotický je také nedaleký Votivní kostel, Votivkirche, postavený ve stylu středověkých katedrál jako díkuvzdání na místě, kde mladý František Josef I. roku 1853 o vlas unikl chystanému atentátu.
V renesanci, jak už bylo řečeno, se zhlížely především kulturní instituce. Na Ringstraße je to například novorenesanční budova Rakouského muzea užitého umění (Österreichisches Museum für angewandte Kunst), postavená v letech 1868–1871 podle návrhu Heinricha Ferstela, který byl též autorem přilehlé budovy Vysoké školy užitého umění a rovněž hlavní budovy Vídeňské univerzity nedaleko radnice.
Naopak duchem baroka, doby největšího rozmachu divadelnictví, je prostoupena novobarokní budova slavného Dvorního divadla (Burgtheater) naproti radnici. Jejím autorem byl v letech 1874–1888 drážďanský Gottfried Semper; ten tehdy figuroval na zatykačích saské policie společně s M. A. Bakuninem a cosi podvratného zůstalo v genech divadla i napotom – o sto let později zde působil jiný emigrant, Pavel Landovský.
Obtížnější je slohově zařadit dvě mohutné budovy vymezující náměstí Marie Terezie (Maria-Theresien-Platz), de facto obdélný park se sochou panovnice od Caspara Zumbusche z roku 1887. Přírodovědecké (při pohledu z Burgringu vpravo) a Uměleckohistorické muzeum jsou symetricky položené, z vnějšku téměř shodné budovy, postavené v letech 1872–1881 podle vítězného návrhu Carla Hasenauera, mírně upraveného Gottfriedem Semperem, a vyzdobené nástěnnými obrazy od Mihályho von Munkácsy, Hanse Makarta, Gustava Klimta a dalších. Celosvětově významné jsou především jejich sbírky. Samy budovy jsou typickými příklady osvědčeného dobového eklektismu, s nímž se setkáváme v celé Evropě i v zámoří, tedy úspěšné kombinace motivů nejrůznějšího původu a nejrůznější povahy ve prospěch esteticky působivého celku. I to byl nakonec výsledek studia odkazu minulých epoch… a potom jeden z důvodů revolty generace, které se již zajídalo věčné opakování dávno již vyčpělých forem.
Jedním z vrcholů dobového eklektismu byla na Ringstraße budova Státní opery (Staatsoper), postavená podle návrhů Augusta Sicarda von Sicardsburg a Eduarda van der Nüll v letech 1861–1869 a bohatě zdobená díly tehdy nejvýznamnějších rakouských umělců. O tom, že pospojování „toho nejlepšího“ nemusí vždy vést k nejlepšímu výsledku, se přesvědčili i pejsek s kočičkou, když pekli svůj slavný dort, a novostavba byla už ve své době terčem posměšků. „Der Sicardsburg und van der Nüll, / die haben ihren eignen Stül / Ob griechisch, gotisch, Renaissance / Das ist den beiden alles ans,“ neboli „ten Sicardsburg a van der Nüll, ti mají svůj vlastní (posměšně:) štül. Ať řecký, gotický, renesanční, těm dvěma se hodí všechno,“ veršoval jistý vtipálek v místním tisku. Smutné je, že ještě před dokončením stavby spáchal van der Nüll sebevraždu a Sicardsburg krátce na to podlehl selhání srdce…
Posměváčci už dávno odešli na věčnost, zatímco Opera stále stojí a předvádí okázalou nádheru své doby, ať už si o jejím půvabu myslíme cokoliv. A jedno je nesporné: vídeňská Ringstraße se všemi svými „pseudo“ stavbami představuje významnou položku v dějinách evropské architektury.
Další články z vydání o Rakousku naleznete zde