Asi sedmnáctitisícové Achalciche je administrativním centrem jihogruzínského regionu Samcche-Džavachetie. Jméno města znamená „nový hrad“ či „nová pevnost“. A vskutku, nomen omen, nová pevnost tu je i dnes, byť město existuje už přinejmenším od 12. stol. Ba co víc, původní pevnost tu stála dávno před městem, dokonce již v 9. stol., a jmenovala se hrdě Lomsia, „lev“. Když se kolem ní začalo ve 12. stol. rozvíjet město, lev se proměnil v novou pevnost, protože k původnímu hradu přibyly také městské hradby s věžemi a opevněnými branami. Nová pevnost začala schytávat šrámy a rány od Tamerlána a dalších turkicko-mongolských dobyvatelů. Když vládce perské safíovské říše, šáh Abbás I. Veliký, uzavřel v roce 1590 smlouvou z Konstantinopole mír s Osmany, jimž musel postoupit mj. právě území Gruzie, zavládl v této oblasti na určitou dobu klid.
Nová pevnost se za Turků značně rozrostla. Úplně nahoře stála prakticky nedobytná citadela. Pod ní se rozkládala tzv. Horní pevnost s dvojitým prstencem hradeb zpevněných věžemi, který chránil nejen správní budovy, ale také asi tisícovku obytných domů zdejších muslimů. Kdo bydlel v Horní pevnosti, nemusel platit daně. Tuhle úlevu však měl kompenzovánu povinností sloužit v případě potřeby ve vojsku, takže pokud došlo k ohrožení Achalciche, stávali se z těchto mužů obránci celého města. Z této doby pochází také poslední, dodnes používané jméno Rabat, což doslova znamená „opevněné místo“. Nejprve se vztahovalo pouze k obytné čtvrti v Horní pevnosti, pak k pevnosti celé. V jejím areálu byla v polovině 18. stol. postavena nová hlavní mešita města Ahmadíja a v ní uložena cenná knihovna. Poslední kapitolu ve vojenských dějinách pevnosti napsaly na začátku 19. stol. rusko-turecké konflikty. Definitivně připadlo Achalciche Rusku v roce 1829 po podpisu adrianopolské smlouvy.
Dnešní Rabat dokonale naplňuje představu „nové“ pevnosti. V letech 2011–2012 proběhla rekonstrukce pevnosti, která se dost podobala novostavbě, a je proto velmi často kritizována. Zlatě zářící kopule, světlé kameny bez poskvrnky, mešita s minaretem, medresa, citadela, lázně, ortodoxní kostel, všechno jako ze škatulky, dokonce i nově obnovené zahrady vzdáleně podobné miniaturní granadské Alhambře. Je to krásné, ale taky trochu umělé, občas si tu člověk připadá, jako by procházel filmovými kulisami. Jako jistý druh přístupu k opravě historických památek je to tady ale poučné a Muzeum Samcche-Džavachetie s paleontologickými, archeologickými, etnografickými nebo numismatickými exponáty překlenujícími časový oblouk téměř pěti tisíciletí je povedené. Gruzie
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Gruzie