Mohutný zámek Ambras vypínající se nad dálnicí při jižním okraji Innsbrucku, byl založen jako hrad už někdy v 10. stol. a po různých románských a gotických úpravách byl nakonec přestavěn do podoby renesančního zámku, dnes představuje jednu z nejvýznamnějších památek Tyrolska.
Jeho vznik byl spjat s prastarou obchodní stezkou a „Innským mostem“, který dal jméno i přilehlému městu. Nejprve patřil hrabatům z Andechsu a pak, od 14. stol., Habsburkům, s nimiž je spojena asi nejvýznamnější kapitola jeho historie. V v roce 1563 ho získal arcivévoda Ferdinand II. – a zde nechť zejména čtenářky zpozorní, neboť bude následovat romantická zápletka, příběh zapovězené, leč vyvzdorované lásky.
Arcivévoda Ferdinand II., u nás známý spíše jako Ferdinand Tyrolský, což vylučuje záměnu s neoblíbeným pozdějším císařem téhož jména, byl druhorozeným synem „našeho“ Ferdinanda I. a královny Anny Jagellonské. Narodil se roku 1529 v Linci, ale vyrůstal v Čechách, kde jej otec už jako osmnáctiletého ustanovil místodržitelem. Dostalo se mu skvělého vychování i vzdělání. Otec s ním měl, jako s (údajně) nejmilejším z dětí, velké plány – samozřejmě ve stylu rodového hesla o „šťastné Austrii“, opírající se o výhodné sňatky, zatímco válčit si mohou jiní. Neboť ona království, co jiným dá Mars, dá přece Rakousku Venuše… I nevěsta byla už vyhlédnuta – měla to být jedna francouzská princezna. Jenže božská Venuše měla s princem diametrálně odlišné záměry a všechno dopadlo jinak.
Někdy na počátku 50. let 16. stol., když mu bylo něco přes dvacet, seznámil se Ferdinand v Březnici s Filipinou Welserovou, dcerkou z neurozeného, ale závratně bohatého rodu obchodníků z Augsburgu. Jen pro ilustraci stačí připomenout, že její strýc Bartoloměj, tajný rada Karla V., svého císaře finančně podporoval (spolu s Fuggery mu půjčil neuvěřitelných 12 tun zlata!) a byl to on, kdo v roce 1528 financoval dobytí Venezuely, která se pak stala (coby zástava za půjčku) víceméně welserovským rodinným majetkem. Filipina však byla nejenom bohatá, ale především krásná, vzdělaná, velmi milá a zřejmě ani jí nebyl docela lhostejný mladý, inteligentní arcivévoda.
To, že urození synkové z královských rodin mívali bezpočtu milenek, neodporovalo zvyklostem, ba ani jejich případnému manželskému stavu. Jenže zde se vztah dvou tajných milenců proměnil v hluboké pouto, jemuž muselo záhy vše ustoupit. I kariéra mladého prince, kterému muselo být jasné, že nerovný sňatek jej navždy vyškrtne z plánů dynastické politiky. A ke sňatku skutečně došlo, Ferdinand Tyrolský se s Filipinou oženil v roce 1557. Nebyl to ostatně jediný čin, jímž se syn postavil proti svému otci: traduje se, že právě pod Filipininým vlivem byl mladý pán dosti vlažný v provádění tatínkových opatření proti Jednotě bratrské, a samotné Filipině se přičítají zásluhy o zmírnění útrap biskupa Jana Augusty a bratra Jakuba Bílka, dlouhá léta vězněných na Křivoklátě.
Sňatek však oba drželi v naprosté tajnosti. Filipina žila na zámku v Březnici a pak na Křivoklátě, kde dodnes chovají truhlu od její výbavy, a Ferdinand za ní dojížděl potají z Prahy. Rok po svatbě se jim narodil syn Ondřej, za další dva roky Karel a později ještě dvojčata Filip a Marie, která však brzy zemřela. Ani v předchozích případech se však Filipina nemohla těšit ze svého mateřského štěstí – obě děti jí byly odebrány a vychovávány v ústraní.
V roce 1561 už tento stav neunesla a svěřila se šokovanému tchánovi. Dynastické plány a všechny naděje byly rázem pryč, ale císaři slouží ke cti, že přemohl hněv a jejich manželství jako nezvratnou skutečnost uznal. Podmínkou však bylo, že zůstane utajeno, dětem byly odepřeny veškeré tituly s výjimkou jména „von Österreich“, obvyklého u habsburských levobočků. Stejně tak jim byla upřena veškerá dědická práva – vyjma případu, že by celý rod vymřel po meči. Až v roce 1576 se mohli Ferdinand s Filipinou ke svému manželství veřejně přihlásit, poté, co je papež Řehoř XIII. zprostil přísahy v souvislosti se jmenováním jejich syna Ondřeje kardinálem.
V roce 1564 císař zemřel a Ferdinand byl v jeho závěti ustanoven dědicem některých rakouských zemí, mj. též Tyrolska, a tak v lednu 1567 i s Filipinou přesídlil do Innsbrucku. Starý a zanedbaný hrad nad městem tehdy dostal vzhled italského zámku (který však, pod renesančními fasádami, jen těžko zapírá svoji původní gotickou dispozici) a byl nákladně upraven pro trvalé obývání a pro potřeby reprezentace. Interiéry narychlo dostávaly nové dřevěné táflování a nádherné kazetové stropy, stěny se pokrývaly freskami v duchu antického Říma. Nově postavený Španělský sál, dílo italského architekta Giovanniho Lucchesiho z let 1570–1571, zdobený dřevěnými obklady s intarziemi, štuky a bohatými malbami, je považován za vůbec první monumentální prostor svého druhu na sever od Alp – je dlouhý 43 m, široký 10 m a vysoký 5 m.
Filipina zemřela v roce 1580, Ferdinand se o dva roky později oženil podruhé, tentokrát už v souladu se svým urozeným stavem. Jeho nevěstou byla Anna Kateřina, dcera mantovského vévody Viléma, se kterou žil ještě téměř 15 let a měl s ní tři děti. Zemřel v Innsbrucku 24. ledna 1595 a byl pohřben ve Stříbrné kapli při tamním Dvorním kostele (Hofkirche), v blízkosti své milované Filipiny. S odchodem legendárního manželského páru význam zámku pohasl. Protože Ferdinand neměl uznaného mužského potomka, připadlo celé Tyrolsko načas opět císařskému domu a vystřídalo řadu různě dosazovaných vládců. Ambras ztratil lesk arcivévodské rezidence, stal se spíš finanční přítěží pro státní pokladnu a postupně chátral. V jednom směru si však Ambras své výjimečné postavení udržel: šlo o Ferdinandovy umělecké poklady…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rakousko