Angera
Při toulkách kolem druhého největšího italského jezera se na nejrůznějších místech stále znovu setkáváme s připomínkami slavného šlechtického rodu Borromeo. Není divu, vždyť od 14. do 17. stol. vytvořili Borromeové v této oblasti téměř nezávislý stát v rámci Milánského vévodství. Na jihu jezera, v jeho nejužším místě, leží proti sobě obce Angera a Arona. V první jmenované na východním lombardském břehu stojí hrad, který je nejstarší z velkých stavebních památek spojených s tímto rodem, druhá na západním břehu piemontském zase připomíná nejslavnějšího Borromea vůbec.
Borromeové původně pocházeli z toskánského San Miniata, města, které složilo hold římskému císaři Karlu IV. už při jeho italské cestě v roce 1355. Tuto dějinnou událost nepřipomínáme jen tak. Jako první příslušník rodu, jehož jméno se odvozuje z „Buon Romei“, tj. „z Říma pocházející“, se do historie výrazněji zapsal Filippo, který se v roce 1367 postavil s podporou císaře Karla a také jiného významného středověkého italského rodu Viscontiů do čela ghibellinského povstání proti guelfské Florencii. Povstání skončilo neúspěchem, Filippo byl v roce 1370 popraven, ale jeho pět nezletilých synů dostalo milost a mohlo se svou matkou, ba i s rodinným majetkem, odejít do Milána. Tři z bratrů se tam vrhli do finančního podnikání, založili úspěšnou banku, stali se milánskými občany, a protože štědře finančně podporovali prvního milánského vévodu Giana Galeazza Viscontiho (další „česká“ stopa v příběhu – milánským vévodou ho jmenoval coby římský král v roce 1395 Václav IV.), získávali v Miláně stále silnější vliv. Filippův syn Giovanni I. neměl potomky, zato ale k sobě vzal svou sestru Margheritu, vdovu po Giacomu Vitalianim, vyslanci Padovy v Benátkách, a jejího syna Vitaliana. Postupně začal synovce zapojovat do svých obchodů a v roce 1406 ho adoptoval s podmínkou, že přestane používat příjmení po otci a začne užívat rodové jméno své matky a strýce. A tak se v Miláně zrodil Vitaliano I. Borromeo, jehož můžeme označit za skutečného zakladatele dodnes existujícího rodu. Od roku 1418 byl pokladníkem třetího a posledního milánského vévody z rodu Viscontiů, Filippa Marii, od něhož za své služby získal řadu lén a privilegií, která položila základ k obrovskému rodovému majetku. Byla mezi nimi i Arona na břehu Lago Maggiore, k níž mu byl posléze udělen také hraběcí titul.
Rocca dʼAngera
Poslední vévoda Visconti zemřel v roce 1447, ale vzestup Borromeů to nezastavilo. V lednu 1449 koupil Vitaliano I. od tzv. ambrosianské republiky, která v Miláně fungovala tři roky, Angeru i s viscontiovským hradem, a ovládl tak celý jih jezera Maggiore. I když už v říjnu téhož roku právě na hradě v Angeře zemřel, jeho jediný syn Filippo I. Borromeo kráčel v jeho stopách. Úspěšně navázal na jednání, která Vitaliano I. začal s budoucím novým milánským vévodou, Francescem Sforzou. Podle tradice to bylo právě na borromeovském hradě v Peschieře, kde jako Filippův host přijal Francesco Sforza počátkem roku 1450 delegaci z jím obléhaného Milána, která přišla s kapitulací města a nabídkou vévodského stolce. A tak sláva Borromeů stoupala a majetek se zvětšoval, ale to je už další příběh, ke kterému se vrátíme na jiných místech. Teď nás bude zajímat nejstarší z přístupných borromeovských památek – Rocca dʼAngera neboli hrad v Angeře.
Zatímco pevnost v Aroně nechal kompletně strhnout Napoleon Bonaparte po svém vítězství nad Rakušany v bitvě u Marenga (14. 6. 1800), ta angerská se stále hrdě tyčí na vápencové skále nad pětitisícovým městečkem, které podle legendy založil jako Anglerii už Anglio, společník Aeneův na útěku z Tróje. Ve svém celku představuje vzácnou ukázku kompletně dochované opevněné středověké stavby. Hrad má pět částí, tři křídla a dvě věže, seskupené kolem lichoběžníkovitého nádvoří, které vznikaly postupně zhruba v rozmezí let 1100–1500 s některými pozdějšími úpravami. Nejstarší, už z 12. stol., je hlavní věž neboli Castellana se zdmi až 1,7 m tlustými. Tento původní donjon dnes stojí v rohu mezi severním křídlem Della Scala neboli scaligerským z 1. pol. 13. stol. a západním křídlem viscontiovským z konce 13. stol., které na druhém konci uzavírá věž Giovanniho Viscontiho z poloviny 14. stol. Nejmladší je jižní křídlo borromeovské, které vzniklo až poté, co Borromeové hrad v roce 1449 koupili.
Na hradě čekají na návštěvníky čtyři různé expozice. Všechny se prohlížejí individuálně, v libovolném pořadí a tempu. Historické interiéry jsou rozmístěny ve viscontiovském a borromeovském křídle a ve věži Giovanniho Viscontiho. Nejcennějším prostorem, který nadchne každého milovníka výtvarného umění, je Sala di Giustizia neboli síň Spravedlnosti ve viscontiovském křídle. Rozlehlý sál s křížovou klenbou zdobí pečlivě zrestaurované fresky. Už jen geometrické vzory na stropě budí úžas, ale co teprve stěny s cyklem fresek zachycujících významné činy milánského arcibiskupa Ottona Viscontiho, za něhož celé křídlo vzniklo. Fresky vytvořil zřejmě krátce po bitvě u Desia (21. 1. 1277), v níž Ottone zvítězil nad konkurenčním rodem Torrianiů, neznámý mistr, později právě podle nich nazývaný Maestro di Angera. Pro severní Itálii přelomu 13. a 14. stol. měl neobvyklé barevné nápady, ale i styl vyprávění – jednotlivé historické události dával do souvislosti s konstelací planet a zvěrokruhu v příslušné době. A tak nad výjevem, v němž bere Ottone do zajetí Napa Torrianiho, vidíme Saturna na trůnu mezi znameními Vodnáře a Kozoroha, zatímco návrat Ottona do Milána, odkud byl dříve vyhnán, doprovázejí Slunce a Měsíc na triumfálních…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Itálie – alpská jezera