Australané
Když se v 19. století vydávali předkové dnešních Australanů na cestu do nového domova, bylo víc než pravděpodobné, že se do své staré vlasti již nikdy nepodívají a už nikdy neuvidí své příbuzné. Státní svátek slaví Austrálie 26. ledna. Onoho dne roku 1788 dorazila k pobřeží Nového Jižního Walesu flotila 11 britských lodí s námořníky, vojáky a jejich rodinnými příslušníky, vládními úředníky a především mnoha trestanci včetně žen a dětí, aby zde založili novou trestaneckou kolonii. Na území o rozloze téměř 7,7 mil. km2 žije pouze 25 mil. obyvatel, centrum země je téměř liduprázdné. Jak by mohli být všichni zcela „normální“?
Padesátiletého Jamese jsme potkali na začátku naší cesty. Bývalý učitel angličtiny momentálně žil se svým patnáctiletým synem v pomalovaném dvoupatrovém autobusu vyrobeném roku 1971 v Anglii. Sám si upravil vnitřek, čtyři přátelé umělci se postarali o vnější design. James sbírá staré kuchyňské přístroje, provozuje pojízdnou knihovnu a vyučuje ochranu životního prostředí. Autobus je stále pojízdný, po dalších úpravách a přidání solárních panelů James plánuje objíždět hudební festivaly.
Není divu, že jsme ho potkali nedaleko městečka Nimbin, místa konání proslulého festivalu Aquarius, který v roce 1973 odstartoval v Austrálii hnutí hippies. Někteří z účastníků už zůstali, a tak Nimbin stále žije v duchu bezstarostných 70. let a také v duchu marihuany. Obě hlavní ice lemují galerie, bary, obchůdky i hotel značně alternativního vzhledu, jejichž fasády v různé míře zdobí odkazy na konopí, organické produkty a ochranu přírody. U některých starousedlíků se nezdá, že by pravidelná konzumace konopí zrovna upevnila jejich zdraví, neboť vypadají poněkud zdevastovaně. Místo ale svými pestrými barvami působí vesele, z jednoho baru se line rytmická hudba, nápis na sousedním obchodě říká: „Obvykle mám otevřeno od tří. Když tady nebudu ani ve čtyři, přijdu možná v pět.“ Vyhláška u vchodu do městského parku zase zakazuje nejen konzumaci alkoholu, ale i hraní golfu.
Vůbec se nedivíme, když o několik dnů později spatříme na hlavní křižovatce queenslandského městečka Richmond model zvířete připomínajícího na první pohled obřího krokodýla a vedle ve výloze řeznictví několik vyznamenání za nejlepší klobásy. Řeznictví má bohužel zavřeno, takže klobásy neochutnáme, ale o „krokodýlovi“ se dozvíme všechno. Stojí totiž přímo před paleontologickým muzeem, jež nese jeho jméno – Kronosaurus Korner. Před nějakými sto miliony let tvořila tahle část Austrálie dno vnitrozemského moře. Už v 60. letech 19. stol. tu byly objeveny první fosilie mořských plazů, ale právě nález kostry obrovského kronosaura v roce 1989 odstartoval řetězec událostí, jenž vyústil roku 1995 v otevření muzea vystavujícího přes 1100 jedinečných fosilií.
Richmondem prochází státní dálnice A6 zvaná Flinders Highway. Vede v délce 770 km napříč Queenslandem od východu k západu, z Townsville na pacifickém pobřeží až do Cloncurry v srdci Austrálie, tradičně zvaném podle červené půdy Red Center nebo také Outback. Kolem rovné kvalitní asfaltky se střídá buš, polopoušť, řídké lesíky, všude probleskuje červená hlína. Z ní jsou i záhadné široké přímé cesty protínající rovinu odnikud nikam. Jde o přistávací dráhy pro letadla RFDS (Royal Flying Doctor Service).
Už cestou jsme na čerpacích stanicích viděli pokladničky s nápisem Hrdě podporujeme RFDS. Královští létající doktoři jsou totiž z velké části sponzorováni tisíci dobrovolníků, a proto jsou jejich služby převážně zadarmo. Až když jsme v jednom obchodě potkali Larissu, pochopili jsme. „Čtrnáct let jsme na našich pozemcích udržovali v provozuschopném stavu přistávací dráhu. Nikdy nebyla použita. Pak se jednoho dne oněch tisíc metrů stalo nejdůležitější částí naší farmy. Dcera se při pádu z kola zranila v obličeji a nikdo nevěděl, zda nejsou zasaženy i oči. Doktor přiletěl se setměním, během patnácti minut nás naložil a vzlétl do nemocnice. Tam se ukázalo, že je vše v pořádku, a druhý den ráno jsme už byly doma.“
V Cloncurry, kde byla tato originální služba v roce 1928 založena, proto vedly naše první kroky k jejímu muzeu. Byly však vánoce a muzeum mělo zavřeno. Za létajícími lékaři jsme se proto vydali ještě o 120 km dál na západ, do města Mount Isa, kde sídlí jedna z poboček queenslandské sekce RFDS. Ročně převeze přes 10 000 pacientů, její lékaři nalétají přibližně 23 000 letových hodin a skoro osm milionů kilometrů, k tomu navíc poskytnou přes 80 000 telefonických konzultací. Pilotní oprávnění mít nemusí, na letišti má stále pohotovost jeden pilot a jedna terénní zdravotní sestra. Sotva jsme se dozvěděli, že celá RFDS má 68 letadel a každé dvě minuty někomu pomůže, už zaskřípěly u hangáru brzdy a z auta vyběhl pilot vyrušený od oběda. Je zde dva roky, ročně nalétá přes 900 hodin, musí být schopen přistávat v různých terénech a navigovat ručně, stejně jako v dobách Johna Flynna, zakladatele RFDS, jehož portrét dnes zdobí dvacetidolarovou bankovku. Měl čas jen na pár slov, pacient nemohl čekat.
Odtud jsme pokračovali dál pustinou do srdce kontinentu, kde naši cestu oživovaly jen komplexy motelů zvaných roadhouse. V roadhouse najde řidič vše, co potřebuje – wifi, pitnou vodu, hotel, kemp, obchod, restauraci, bar a pohonné hmoty. Motely stojí často v místech bývalých farem a mívají zajímavou historii. Třeba na ranč Curtin Springs přivedl v roce 1956 farmář svou rodinu a dva tisíce kusů dobytka se slovy: „Mám pro vás několik zpráv. Všechny jsou špatné.“ Měl pravdu, následujících sedm let nepršelo. Roadhouse Wycliffe Well je zároveň ufologickým centrem, jeho stěny zdobí obrazy mimozemšťanů a u silnice je nápis „Pozor – před vámi je přistávací plocha ufo“. Ptáme se na mimozemšťany obsluhy benzínky: „Prý tady něco viděli v roce 1973, ale já tehdy nebyl na světě,“ odpoví diplomaticky sympatický míšenec. Barron Creek Telegraph Station je pečlivě udržovaný roadhouse vytvořený z jedné z 12 telegrafních stanic mezi Adelaide a Darwinem. Jako poslední obsluhoval stanici pan T. Roberts – přijel sem původně na týden, zůstal nejen do konce provozu telegrafu v roce 1980, ale jako penzista až do konce svého života o šest let později. Vedle stanice jsou hroby dvou telegrafistů, které zabili domorodci v roce 1874. Dnešní hostinský zde pracuje 29 let a svůj bar zdobí vším, co mu hosté zanechají jako suvenýr. „Můj podnik otevřel ve stejném roce, jako zahájil provoz most v Sydney,“ chlubí se. „Přišel místní policajt, podíval se na výčep a řekl, vše je ok, můžete zahájit provoz.“ Zdá se, jako by bary mezi sebou soutěžily ve výzdobě. V Kulgera Roadhouse prosí návštěvníky: „Nechejte nám svou čepici a my si ji pověsíme na strop.“ Glandambo Roadhouse vítá cestující nápisem Žije tady: lidí 30, ovcí 22 500, much asi 2 000 000. Ve stínu řídkých blahovičníků je 42 °C a postarší pár z Melbourne nám říká: „Milujeme teplo, když je pod šestadvacet, je nám zima.“ A dávají nám hádanku, zda prý víme, kdo jsou rabbiters? Noční lovci králíků v upravených terénních autech bez skel se silnými světly. A ještě přidávají radu. Když uvidíme v galeriích v Alice Springs levná díla domorodců, máme se nejdříve podívat, zda na nich není cedulka „Podle návrhu domorodého umělce – Made in China“. Ani v pustém vnitrozemí Austrálie se člověk nemůže nudit.