Berlín se na seznamu Světového dědictví UNESCO objevuje celkem třikrát. Jeho podíl na památce „Paláce a parky Postupimi a Berlína“ je však minimální, skutečně berlínské jsou dvě zapsané památky. Zatímco o Muzejním ostrově či některém jeho muzeu slyšel někdy snad každý, druhá berlínská položka na seznamu asi leckoho překvapí – jsou jí modernistická sídliště.
Po první světové válce se v Berlíně sešla celá řada faktorů, jež společně vedly ke vzniku nově koncipovaných obytných celků. Už bouřlivý průmyslový rozvoj v 2. pol. 19. stol. s sebou přinesl značný nárůst obyvatelstva. Zatímco v roce 1850 měl Berlín něco málo přes 400 000 obyvatel, v roce 1905 dosáhl poprvé dvou milionů. Tento počet vydržel bez větších změn do konce 1. sv. války, ale když vznikl v roce 1920 připojením řady okolních obcí Velký Berlín, náhle se téměř zdvojnásobil – s 3,9 mil. obyvatel byl tehdy Berlín po New Yorku a Londýnu třetím nejlidnatějším městem světa. Výsledkem byl značný nedostatek bytů. Velké množství lidí s nižšími příjmy žilo v přeplněných činžácích ve zcela nevyhovujících podmínkách. Velmi dobře to s celou atmosférou Berlína na sklonku „Zlatých dvacátých“ ukázal loňský televizní seriál Babylon Berlin natočený podle prvního ze série historických detektivních románů současného německého spisovatele Volkera Kutschera.
Po skončení 1. sv. války, pádu německého císařství a vyhlášení republiky následovalo mimořádné kulturní a umělecké vzepětí, sice krátké (do značné míry ho zastavila už světová ekonomická krize v letech 1929/1930 a definitivně nástup národního socialismu k moci v roce 1933), ale o to intenzivnější, které se projevilo i v architektuře. Byla to právě architektura, která společně s urbanistickým rozvojem hrála klíčovou roli v uměleckém a sociálním reformním hnutí, jež charakterizovalo ono nedlouhé období Výmarské republiky. Hned v roce 1918 vznikají vzájemně spolupracující Listopadová skupina (Novembergruppe) a Pracovní rada pro umění (Arbeitsrat für Kunst), mezi jejichž členy najdeme taková jména jako Ludwig Mies van der Rohe, Bruno Taut, Walter Gropius či Otto Bartning. Někteří z architektů sdružených v těchto skupinách vytvořili korespondenční umělecké společenství Skleněný řetěz (Gläserne Kette) a především sdružení Kruh (Der Ring), jehož členové byli stoupenci a podporovateli hnutí Neues Bauen. To se začalo prosazovat v architektuře a urbanismu už před první světovou válkou, po ní se jeho výukovým místem stal Bauhaus a prvním komplexním urbanistickým a sociálním projektem Nový Frankfurt realizovaný v letech 1925–1930 ve Frankfurtu nad Mohanem.
Třetím důležitým faktorem bylo, že se v roce 1926 stal městským stavebním radou Martin Wagner, sám architekt a urbanista patřící do okruhu tvůrců berlínské moderny, ale také výborný organizátor a prosazovatel reformní politiky. A tak v této situaci vzniklo v rozmezí let 1924–1934 pět ze šesti sídlišť, jež byla roku 2008 zapsána na seznam Světového dědictví. To šesté bylo chronologicky první, postavené už v letech 1913–1916 a charakterem poněkud odlišné. Vzniklo tehdy ještě mimo Berlín v Bohnsdorfu, připojeném k hlavnímu městu teprve roku 1920. Jeho tvůrci Bruno Traut a Heinrich Tessenow se inspirovali ideou zahradních měst pocházející z Anglie. Zahradní město (Gartenstadt) Falkenberg představuje model reformního způsobu bydlení, který vzešel z tehdejší kritiky velkoměstského života a systému berlínských činžovních domů. Tvoří ho většinou rodinné domy a od pozdějších sídlišť se odlišuje i svou nápadnou barevností. Společné jsou naopak hlavní urbanistické principy, jež lze shrnout známým heslem, které pak provázelo výstavbu dalších sídlišť ve 20. a počátkem 30. let: světlo, vzduch a slunce pro všechny.
Právě v osobě Bruno Trauta je první ze zapsaných sídlišť propojeno hned s třemi dalšími. Traut postupně vytvořil Siedlung Schillerpark ve čtvrti Wedding (1924–1930), Großsiedlung Britz (1925–1930, společně s Martinem Wagnerem) ve stejnojmenné čtvrti, známé též podle tvaru centrálního bloku jako „sídliště Podkova“, a Wohnstadt Carl Legien (1928–1930, společně s Franzem Hillingerem) ve čtvrti Prenzlauer Berg. Trochu jiný přístup vzhledový i urbanistický představují poslední dvě sídliště. Urbanistický plán Bílého města (Weiße Stadt) ve čtvrti Reinickendorf vytvořil švýcarský architekt Otto Rudolf Salvisberg, který pak v letech 1929–1931 také sídliště společně se svými berlínskými kolegy Brunem Ahrendsem a Wilhelmem Büningem postavil. Architektonicky nejpestřejší je rozlehlé sídliště Großsiedlung Siemensstadt, které vzniklo ve dvou etapách v letech 1929–1934 ve čtvrti Charlottenburg-Nord. Jeho urbanistický plán vytvořil Hans Scharoun, ale jednotlivé domy, resp. bloky následně navrhlo šest různých architektů – kromě samotného Scharouna, který tu až do roku 1960 také v jednom z bytů bydlel, rovněž Walter Gropius, Hugo Häring, Otto Bartning, Fred Forbat a Paul Rudolf Henning. Tenhle výčet nutí skoro smeknout a také vysvětluje, proč se sídlišti začalo přezdívat Ringsiedlung – takovou koncentraci vůdčích osobností Kruhu lze najít málokde jinde.
Velkosídlištěm Siemensstadt oprochází naučná stezka, jejíž panely obsahují spoustu zajímavých informací o jeho jednotlivých částech i o životě a díle jeho tvůrců. Kromě toho zde funguje dokonce i informační centrum. Škoda jen, že panely jsou pouze v němčině, stezka není nijak vyznačená, a pokud si člověk nevyfotí hned na začátku plánek s rozmístěním jednotlivých zastávek, mění se jejich hledání v orientační závod. Také informační centrum není příliš návštěvnicky vstřícné, když jeho pravidelná otevírací doba zahrnuje pouze čtyři hodiny v sobotu odpoledne, jinak „po předchozí dohodě“, což pro zahraniční turisty nehovořící německy opět není zrovna šťastné řešení. A to je tohle všechno ve srovnání s ostatními sídlišti vlastně ještě informační luxus. Samozřejmě, všechna sídliště stále normálně slouží k bydlení a lze pochopit, že jejich obyvatelé netouží po životě v turistickém skanzenu, přesto mi přijde přístup města k jeho nejnovější památce UNESCO marketingově poněkud macešský. Je to škoda, protože jde o unikátní soubor staveb, kde se střetávají myšlenky Bauhausu, nové věcnosti a organické architektury v ojedinělé modernistické směsici, jež zcela jistě stojí za vidění.