Paříž

„Ochutnejte a uvidíte, že koupíte … anebo ochutnejte jen tak,“ vemlouvá se usměvavý prodavač nerozhodnému mladému páru, před nímž leží nakrájené kousky chleba a olivy na sto způsobů: zelené, hnědé, světlé, tmavé, různě kořeněné či ozdobené papričkou. Vedle nich se lesknou olivové oleje ze Španělska, Řecka a severní Afriky…

Francouzský král Ludvík IX., necelých 30 let po smrti prohlášený za svatého, se do dějin Francie zapsal především sjednocením země. Mečem i obratnou sňatkovou politikou vzájemně spoutal do té doby rozvaděné mocné šlechtické rody a dal zemi pevný správní systém. Do dějin Evropy zasáhl aktivní účastí na dvou křížových výpravách, v roce 1248 a 1270…

Když se zámek Versailles stal hlavním sídlem francouzských vládců, nechal Ludvík XIV. postavit na druhé straně rozsáhlého náměstí Place d´Armes budovy, kde by mohl ustájit svých 600 koní. Jules Hardouin-Mansart, který byl dvorním architektem již při stavbě vlastního zámku, pojal královský záměr vskutku velkoryse…

„O vaší zemi mluvíme každý den,” řekl mi markýz Henri-Francois de Breteuil na uvítanou. Myslel tím výklad o jednom z nejkrásnějších kusů nábytku na zámku, který pochází z Českého Těšína. „Ten stůl má větší cenu než celý zámek i se mnou,” dodal s úsměvem…

France miniature není jediným místem na světě, kde můžete obdivovat dokonalé modely měst, chrámů a paláců, a kde si můžete připadat jako Gulliver mezi Liliputány. Výjimečná je ale tím, že představuje jakýsi přechod mezi mapou a skutečností. Jestliže svou cestu začnete na jihovýchodě, brzy se dostanete k nejvyšší francouzské hoře Mont Blanc, odkud se vám otevře pohled na ostatní regiony…

Ernest Hemingway kdysi řekl, že kdo nežil alespoň rok v Paříži, nemůže říci, že žil. Adolf Hoffmeister zase napsal, že žít a bydlet v Paříži znamená, že do Paříže člověk přijede a zamiluje si ji ihned, a až později nachází mnohé nedostatky…

Asi 15 km severozápadně od Paříže bývalo kdysi malé návrší s větrnými mlýny, gotickou vískou a páchnoucími močály kolem. Dnes tu stojí impozantní zámek s pohádkovým parkem, prvotřídní zahradou a prosperujícím městem. Způsobila to vášeň Ludvíka XIV. obklopovat se krásnými věcmi a jeho touha po absolutní moci. „Stát, to jsem já,“ říkával…

Počet pařížských muzeí překračuje stovku a zahrnuje pestrou paletu od největšího střediska umění na světě – Louvru – až po nepatrnou světničku hudebního skladatele Erika Satie, od zpřístupněných podzemních stok až po expozice v prvním patře Eiffelovy věže…

Kouzelná, frivolní, svůdná, za mlhy nad řekou dokonce tajuplná – tyto i jiné příměry jsme zvyklí slýchat ve spojení s Paříží. Ač neleží v samém středu Francie, jejím centrem je po všech stránkách – politicky, administrativně, dopravně i kulturně. Po staletí byla dokonce kulturní metropolí celé Evropy. Nejprve udávala tón v architektuře a módě, nějaký čas i ve vědě, a nakonec zcela jednoznačně v umění…

Chrám Matky Boží v Paříži… Kdo by neznal proslulou katedrálu, koho by nedojímal tragický příběh znetvořeného zvoníka Quasimoda a krásné Esmeraldy, ať už se s ním seznámil v knize či v některém z řady filmových zpracování. Romantismus objevil lásku k minulosti a obdiv k historickým památkám a Victor Hugo ve svém díle tyto pocity a představy detailně zachytil. Jeho příběh je fiktivní, popis chrámu odpovídá více nadneseným představám o dávné minulosti než skutečné realitě. Jaká tedy byla a je skutečná podoba pařížské katedrály…

Život a tvorba umělců úzce souvisely se životem Paříže samé, a ten se překotně měnil. Vkrátku se zdvojnásobil počet obyvatel (z milionu v roce 1850 na dva miliony o 20 let později), stará páchnoucí zástavba v centru ustoupila širokým, hvězdicově orientovaným bulvárům, lemovaným výstavnými domy-paláci a oživeným bezpočtem kaváren, lákajících k posezení i umělecké tvorbě…

700 schodů vede do prvního patra Eiffelovy věže, symbolu světové výstavy Expo 1889 a později celé Paříže. Výtah ovšem za vhodných povětrnostních podmínek jezdí až do třetího patra. Původní rozhledna, která tolik popudila světáka Guy de Maupassanta i architekta pařížské Opery Charlese Garniera (o většině veřejnosti ani nemluvě), byla vysoká 300 m…

Victor Marie Hugo (1802-1885) se narodil v Besanćonu a už jako patnáctiletý dostal od Francouzské akademie vyznamenání za své verše. Ve dvaceti byl vydávaným básníkem, později spoluzakládal literární časopisy i hnutí romantismu. Psal také divadelní hry, do nichž oproti běžnému úzu vnášel nepřikrášlenou realitu. Jeho veršované drama „Cromwell“ však spatřilo světlo světa až dlouho po autorově smrti: teprve roku 1956 mělo slavnou premiéru na čestném dvoře Louvru…

Dnes tu jsou jen dva, Moulin Rouge a Moulin de la Galette. Na Montmartru jich však stávalo daleko více. Montmartre býval tehdy venkovem, zcela stranou pařížského dění. Po jeho cestách hnali pastevci krávy a děti si hrály mezi vinicemi a na zarostlých loukách. Vítr se opíral do lopat starých mlýnů, v nichž se mlelo obilí, lisovalo víno a drtilo kdeco. O svátcích sem přijížděli Pařížané s piknikovými košíky a trávili tu líná odpoledne…

Pařížské čtvrtě jsou jako malá města živená svou vlastní historií a žijící svým vlastním životem. Od ostatních „měst“ je neoddělují lány lesů a polí, nýbrž ulice, parky a vody Seiny. Jedny jsou tiché, důstojné a staromódní, jiné rychlé, hlučné a moderní. Stojí za to poznat všechny, ale nakonec si člověk najde to své „město“, ten svůj kousek Paříže…

Jméno nejznámějšího pařížského paláce, v podstatě zámku, umějí většinou správně vyslovit i ti, kteří se s francouzštinou jinak nikdy nepotkali. Mají na tom zásluhu do češtiny dabované velkofilmy s historickou tematikou, ať už jde o slavné Tři mušketýry, tajuplného Muže se železnou maskou anebo třeba svůdnou Angeliku…

Město a řeka, Paříž a Seina. Jedno bez druhého by ztratilo svou tvář. Během celého toku nedokáže Seina přitáhnout tolik obdivných zraků jako na onom krátkém úseku, kdy si razí cestu srdcem Paříže. Její proud rozděluje město vedví a obyvatele na ty z Levého a Pravého břehu, „la Rive gauche“ a „la Rive droite“. A také mosty, jež spojují oba břehy jako stehy sečnou ránu. Pod jejich oblouky se korzuje, bydlí, běhá, jezdí na kole a kolečkových bruslích…

Za Porte Maillot a noblesním předměstím Neuilly začíná svět budoucnosti, středisko francouzského hospodářství, první obchodní adresa v zemi a vývěsní štít moderní architektury. V roce 1954 usoudila městská správa, že Paříži je jako soli třeba nového obchodního centra. Jelikož většina města byla památkově chráněna a nebylo kde stavět, obrátili se stavitelé na západ, za řeku…