2003

Prachovské skály jsou mezi všemi skalními městy východních Čech nejznámější, a patrně také nejkrásnější. Před okouzleným návštěvníkem se zvedají až čtyřicet metrů vysoké věže a těsné uličky v parteru jej vedou do labyrintu soutěsek a šerosvitu svažitých chodeb.

„Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psovi,“ řekl znechuceně Jan Žižka a po dlouhém marném obléhání hradu zavelel svým husitským bojovníkům na ústup. Obránci se zachránili lstí. Z hradeb svrhli do nepřátelského ležení poslední kus masa a soudek vína, aby dali najevo, že ještě mají dost zásob. Nepřátelé se nechali přesvědčit a odtáhli.

Tam v Sobotce na náměstí pruští koně z kašny pili, teď z té kašny v noci pije bělohřívý měsíc, přestane pít, zdvihne hlavu, aby viděl, kdo a koho vyprovází domů…

Součástí turnovského Muzea Českého ráje je také galerie s nepřehlédnutelným obrazem od Mikoláše Alše a jeho spolupracovníků. Olejomalba s rozměry 8,5 x 10 metrů patří k největším v Evropě. Město Turnov o tento obraz usilovalo už od chvíle, kdy skončila jeho premiéra na slavné Národopisné výstavě českoslovanské, která se konala v Praze roku 1895. Podivným řízením osudu a nesmrtelných úředních šimlů byl však superobraz nakonec navinutý na hřídel a dlouhá desetiletí různě skladován, a jen výjimečně i vystavován.

Na vlhkých loukách podél potoků, na stráních a na světlých okrajích listnatých lesů, které prostupovaly skalními městy, rostly kdysi vstavače, prstnatce, okrotice, vemeníky, střevíčníky, hlístníky a další druhy orchidejí v poměrně hojném počtu. Jejich česká, ne právě líbivá jména naznačují, že naši předkové měli k těmto rostlinám zcela nepoetický vztah. Není bylina, aby na něco nebyla, říkávaly staré báby kořenářky a bylinkářky, procházející krajem.

Největší pýchou Mnichova Hradiště je barokní zámek a jeho divadelní sál. Od roku 2000 na jeho pódiu ožívají stará divadelní představení a zní tam barokní hudba. Každé operní představení se stává velkou kulturní a společenskou událostí, která daleko přesahuje hranice malého města na okraji Českého ráje.

Není u nás mnoho míst, kde by stopy osídlení sahaly hluboko do pravěku. Okolí vrchu Mužský, nejvyšší bodu náhorní planiny Hrada, tyto pozůstatky lidského žití vydalo. Právě zde najdeme raritu, která by při návštěvě Českého ráje neměla nikomu uniknout…

Ulice Smiřických prudce stoupá podél zámecké zahrady k historickému středu Jičína a na rohu zámecké zdi, pod polygonální věží, náhle přejde do obdélníkového Valdštejnova náměstí s honosným zámkem po boku, vedlejším kostelem Jakuba Staršího Většího a mnoha historickými domy nad obloučkovitými podloubími podél všech čtyř stran. Také rod Smiřických dlouho úspěšně stoupal vzhůru, a když dospěl ke svému vrcholu, náhle se všechno jeho bohatství ocitlo v široké náruči Albrechta z Valdštejna. A právě v Jičíně se prazvláštní osudy Smiřických a vítězného vojevůdce třicetileté války podivným způsobem propojily.

Podivuhodná harmonie odpradávna vládne v čarovném kraji pod Troskami: idylická zákoutí svěžích luk a políček střídají temné lesy s dramatickou kulisou bizarních skalních měst. Poetické jméno Český ráj přisoudila líbezné krajině mezi Jičínem a Turnovem česká vlastenecká společnost, navštěvující lázně Sedmihorky u Hrubé Skály, ve druhé polovině 19. století. Výstižný název se rychle vžil a později se rozšířil i na okolí Mnichova Hradiště, Sobotecko, Maloskalsko i Semilsko s Železnobrodskem. Lze však vůbec přesně vymezit hranice pro krásu a určit, kam až sahá její nepostižitelné kouzlo?

Největším bohatstvím Českého ráje je jeho krajina. Podivuhodná a dramatická, v níž se střídají pískovcové plošiny se skalními městy na okrajích a mělké pánve s osamocenými sopečnými suky uprostřed. Množství vyhlídek na skalních plošinách i na vrcholech čedičových trosek, případně z rozhleden, hradů a zámků, které jejich temena zdobí jako koruny, nabízí poutníkovi možnost přehlédnout tuto rajskou krajinu se všemi jejími dominantami a v celé její nádherné přírodní architektuře.

Zámeček Humprecht na zalesněném čedičovém kopci nad Sobotkou nechal postavit hrabě Jan Humprecht Černín z Chudenic, aby nemusel obývat studenou Kost. Patřil k nejbohatším příslušníkům české pobělohorské šlechty a působil jako císařský velvyslanec v Benátkách.

Kdyby profese broušení drahých kamenů neexistovala, na Turnovsku by si ji snad museli vymyslet. Všude kolem se totiž nacházejí rozličné druhy vzácných minerálů, které vždy přitahovaly pozornost a provokovaly lidskou fantazii k nejrůznějšímu zušlechťování, a to už od doby kamenné. Nálezy jaspisů opracovaných jakýmsi mistrem kamenářským, který žil na Turnovsku v neolitu, jsou toho důkazem.

Pokud o něm nevíte, snadno ho můžete minout. Odbočka ke Dvoru Borčice, který leží u obce Všeň, je totiž velmi nenápadná. Dvůr Borčice je lék na duši. Klid, vůně sena, na lukách kolem několika vkusně zrekonstruovaných stavení se pasou koně a hříbata. Občas k nám dolehnou povely z drezúry a svištění biče. "Jsme na samotě, pro někoho možná trochu z ruky, ale má to svůj smysl. Zdejší okolí je nádherné, vždyť ne nadarmo se tomuto kraji říká Český ráj," usmívá se spolumajitel statku a zve nás do klubovny. Její zdi zdobí diplomy úspěšných koní a jezdců i fotografie známých lidí, kteří se tu zastavili, aby si zajezdili.

Turnov je příjemné malé město s velkými ambicemi. Byl postaven na svažitých stráních nad řekou Jizerou, a tak skoro všechny jeho ulice běží z kopce a zároveň těžce stoupají nahoru. Také samotný střed města je dost svažitý, ale svým sebevědomým označením – náměstí Českého ráje – nenechává nikoho na pochybách: Turnov se cítí být srdcem okolní romantické krajiny. A to srdcem přímo granátovým.

„Nikoliv bez zapření svých krajinářských snah malířských oddal jsem se kreslení našich lidových staveb, vida, jak mnohé z nich podléhají vlivu času, netrvanlivosti staviva, trpíce červotoči, hnilobou a ohněm. Kéž by svéráznost českého venkova nevzala zcela za své! Každý národ jeví se umělecky potud svým, pokud zná a dbá svého, byť i sebe jednoduššího přirozeného vkusu a slohu.“
Jan Prousek, malíř a sběratel, 1894.