Vídeň

Jednou z nejvýznamnějších kulturních událostí Vídně roku 2004 se stalo otevření nově zpřístupněných sbírek Lichtenštejnského muzea. Návštěvníci nádherného zámku se tak současně mohou seznámit s nejvýznamnějšími díly největší soukromé umělecké sbírky na světě…

Karlsplatz je tiché zelené prostranství mezi rušnými ulicemi. Jeho centrální Resslův park s neokázalou sochou vynálezce lodního šroubu není rozlehlý, ale z jeho mnoha cestiček s lavičkami je pěkný pohled na okolní budovy – ať je to Historické muzeum města Vídně, Vysoká škola technická, dva Wagnerovy secesní pavilony nebo Karlskirche, Karlův kostel, který dal náměstí jméno…

Od konce 18. věku po celé další století byla Vídeň evropským hudebním centrem. Éru italské barokní opery vystřídal vídeňský klasicismus. Za Marie Terezie se dvorním kapelníkem stal Němec Christoph Willibald Gluck, který napsal pro Vídeň deset oper. Učil se a působil mimo jiné i v Praze. V Paříži se v předvečer revoluce za jeho hudbu bili osvícenští encyklopedisté. Ve Vídni pak na jeho tvorbu i teoretické zásady navázalo slavné trojhvězdí rakouské hudební klasiky…

„Jsem posledním evropským mocnářem staré školy,“ řekl o sobě císař na sklonku své vlády, která trvala neuvěřitelných 68 let. A to ještě netušil, že je i posledním velkým Habsburkem na trůnu a vpravdě i posledním císařem rakouské monarchie, protože na epizodickou roli jeho nástupce Karla I. dějiny skoro zapomněly…

Nad fádně vyhlížejícími obytnými domy ve vídeňské čtvrti Favoriten vyčnívá věž z červených a žlutých cihel, bohatě zdobená ornamenty a menšími věžičkami, s kuželovou střechou sestavenou z glazovaných tašek v pěti barvách, zakončená cibulovitou bání. Z ochozu pod ní ve výšce 48 m nad zemí je výhled nejen na Vídeň, ale jihozápadním směrem až ke vzdáleným pohořím na severu Štýrska…

V nedělním odpoledni uprostřed horkého léta táhnou vídeňskými ulicemi jen skupiny znavených turistů. Všechny krásy tohoto města by v této chvíli vyvážil stinný venkovský dvůr se džbánkem chladného vína. A přitom není nic jednoduššího, než si přímo na rozpálené Ringstrasse sednout na tramvaj D s označením cílové stanice Nussdorf…

Tuto slavnou okružní třídu nemůže minout žádný návštěvník Vídně. Obloukovitě uzavírá celý historický střed města a jen na nábřeží Dunajského kanálu jsou oba její konce propojeny rušnou dopravní tepnou Franz-Josefs-Kai. Císař František Josef I. byl také patronem Ringstrasse i jejích reprezentativních budov, které daly Vídni monumentalitu a vznešenost…

Na procházkách historickou Vídní na jméno prince Savojského narazíme hned několikrát. Poprvé nejspíš v samém centru města, před Neue Burgem, na nejčestnějším místě náměstí Hrdinů, Heldenplatzu. Jeho obrovitá jezdecká socha od Antona Dominika z roku 1865 je nejnápadnějším a turisty také nejčastěji fotografovaným pomníkem ve Vídni…

Ne každá metropole ovlivní život země tak, jako je tomu právě v případě Vídně a Rakouska. Srovnatelná střediska bývalého mocnářství Budapešť a Praha vynikají sice nemenší architektonickou krásou, ba dokonce mají i něco navíc – totiž zvlněný terén, který historickému centru Vídně bohužel chybí, nicméně Vídeň se stala nezastupitelným pojmem kulturně společenským…

V renesanční bání severní věže Svatoštěpánské katedrály je zavěšen vůbec největší zvon Rakouska a druhý největší v Evropě, zvaný Pummerin. Jeho historie je stejně bouřlivá jako samotné Vídně…

Rakouská monarchie slavila 24. dubna 1854 velkolepou svatbu císaře Františka Josefa I. s bavorskou princeznou Alžbětou Amálií Evženií. Letos na jaře, přesně 150 let po této události, bylo ve vídeňském Hofburgu otevřeno Muzeum Sisi, mýty a skutečnost…

„Nemám žádný svůj autoportrét. Nezajímám se o sebe jako předmět obrazu. Víc se zajímám o jiné lidi, zvláště o ženy a ještě víc o jiné věci. Na mně není nic mimořádného k vidění. Jsem malíř, který den co den, od rána do večera maluje. Postavy a krajiny. Méně portréty…“

Do Vídně přišla secese dost pozdě. Zatímco v Anglii, Španělsku, Francii, ba i v sousedním Německu se proti akademickému umění a historizujícím stylům objevovaly protesty už v 80. letech 19. století, umělecká Vídeň žila prakticky až do konce století s pohledem obráceným do minulosti. Snad to bylo právě tím stavebním ruchem na Ringstrasse a v jejím okolí, který vídeňské umělce tak zaměstnával, že vůbec nesledovali evropské dění. Nic však neplatí univerzálně…

Když šlechtici v období renesance, okouzleni možnostmi, jež nabízel návrat k antickému stylu života, listovali v dva tisíce let starých spisech a kronikách, objevili i statě o jezdectví. Jak noblesní a vznešená zábava ve srovnání s drsnými rytířskými turnaji temného středověku…

Nikdo nespočte, kolikrát bylo ve vídeňských kavárnách vysloveno přání: “Kávu, prosím“. „Jakou?“ zní stejně pravidelná otázka obsluhy, pokud si host rovnou neobjedná Mokka, Melange, Brauner, Einspäner či některou z dalších asi čtyřiceti úprav kávy, které se dnes ve Vídni nabízejí. Je skoro neuvěřitelné, jak širokou škálu receptur dokázali kavárníci vykouzlit z pražených, rozemletých kávových zrn, horké vody a různě tučného mléka…

Zámek na západním okraji Vídně je takřka jejím synonymem. Jakkoli měla císařská rodina stálé sídlo v Hofburgu uprostřed města, její letní sídlo je daleko známějším pojmem. Původně stál zámek mimo město, dnes je obklopen městskou zástavbou. Svou svébytnost si však podržel. Vyrostl na místě někdejšího loveckého zámečku, který roku 1683 vypálili Turci. Spolu s francouzským parkem vytváří vlastní mikrokosmos kolem „krásného pramene“, který mu dal jméno a vyvěrá v majestátní barokní kašně Schöner Brunnen…

K lahodnému moku vídeňských kaváren patří skoro neoddělitelně zákusek. A právě Vídeňané si jako málokdo jinde na světě potrpí na sladkosti. Mezi jablečnými záviny, doboši, bábovkami a koblihami s meruňkami je králem dort, který nese jméno svého autora – sacher. Podle učebnic gastronomie vymyslel proslulou pochoutku v roce 1832 cukrář knížete Metternicha Franz Sacher…