Kokosové palmy se sklánějí nad monumentálními rýžovými terasami, ženy s vysokými ovocnými obětinami na hlavách elegantně kráčejí do chrámu, vzduch protínají vibrace ladných tanečních pohybů. Tak vypadá ráj. Tak vyhlíží indonéský ostrov Bali. Alespoň v očích západního světa posledních sto let, poté, co Holanďané zlikvidovali velkou část domácí nobility a na ukojení svého špatného svědomí začali Bali budovat jako živoucí muzeum…
Nevelké Bali má mezi sedmnácti tisíci indonéských ostrovů zcela specifické postavení. Leží na hranici několika přírodních a geografických zón, které značně ovlivňují jeho charakter…
Kolik je na Bali chrámů? Odpověď na tuto otázku se často opírá o údaje misionáře Swellengrebela, který ve dvacátých letech minulého století jejich počet vyčíslil na dvacet tisíc. Podle jiných zdrojů je jich však až pětkrát víc…
Pokud se dá o něčem tvrdit, že se s tím na Bali zaručeně setkáte, pak jsou to obětiny…
Žena v balijském oděvu důstojně nese každodenní obětiny. Její vznešený klid koresponduje se vznešeností zahrady, která je po ránu stále ještě osamělá a čeká na své první hosty. V nádrži tiše zurčí voda a klid přerušuje jenom ozvěna bagančat doléhající zpoza zdi – vojenská jednotka vyrazila do ulic Klungkungu na své každodenní cvičení…
Nejrůznější naháněči patří k Asii stejně neodmyslitelně jako aprílové počasí k dubnu. Jedni vás budou neodbytně přesvědčovat o neodolatelné výhodnosti koupě jejich zboží, jiní vám se stejnou vervou budou doporučovat jako nejlepší ubytování ve městě hotel, který jim za každého hosta vyplatí patřičnou provizi. Na balijských plážích vás budou provázet masérky s nabídkou relaxace přímo v hřejivém písku i mnohem tišší prodavači dajackých foukaček pocházejících z Kalimantanu. Na severu v Lovině ani na pevné zemi neuniknete před nabídkou výletu za delfíny a všude po celém ostrově vám bude znít v uších „transport, transport…"
Ještě před sto padesáti lety nebyl Ubud ničím jiným než pouhou vesnicí, dnes je považován za centrum balijské kultury, zejména výtvarného umění. Ve vzájemně se obohacující atmosféře se zde domácí kultura prolíná se západními vlivy. Díky patronaci ubudské aristokracie se tu umění mohlo pokojně rozvíjet a královská rodina stále dbá, aby hektičnost moderního světa jejich oázu nezahltila. A tak se rýsují plány, jak se vyrovnat s přílivem turistů, kteří jsou zde sice vítáni, ale jejichž autobusy zároveň ucpávají nevelké centrum tvořené jednou hlavní třídou s několika odbočkami. Nový vzhled má dostat také místní tržnice…
Ze slavnostně vyzdobeného domu na ulici Hanuman v Ubudu se nesla ozvěna gamelanu. Byl čas rodinných svátků a uvnitř právě vrcholil jeden z nejvýznamnějších balijských rodinných rituálů. „Pojď za mnou,“ vyzval mne mladík, který vyšel z domu. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a rychle kolem těla obtočil sarong, který jsem si koupil v sousedním obchodě. Zúčastnit se některé z balijských ceremonií není při jejich četnosti zase tak mimořádnou událostí, stát se svědkem obřadu pilování zubů se však nepoštěstí každý den…
Východní část ostrova provází pověst „skutečného“ Bali. Kulturně velice konzervativní oblasti dominuje Gunung Agung, nejposvátnější a nejvyšší vulkán celého ostrova. Následky jeho zničujícího výbuchu z roku 1963 zůstávají patrné i s odstupem pěti desítek let.
Nejlepší jídlo provází významné události, jako jsou svatby, kremace a důležité svátky, ale ani při těchto formálních aktech není zvykem jíst společně. V běhu každodenního života se většina Balijců stravuje doma, a to zcela jednoduše. Jídlo není společenskou událostí, celá rodina se u společného stolu sejde jen zřídka, pokud se tak stane, členové nesedí blízko sebe a nedívají se vzájemně do tváře…
