Černá hora
Snad každý, kdo poprvé přijíždí do Černé Hory, je naplněn zvědavostí, jaká ta malá hornatá země na jihu Balkánu doopravdy je. Pro mnohé návštěvníky zůstává v představách zemí neznámou až tajuplnou. Vždyť téměř až do konce 19. století byla Černá Hora pro okolní svět zcela neznámá – bílé místo na mapě Evropy.
Dnešní turista si možná před cestou přečte nějakou turistickou příručku, ale po příjezdu do země stejně mnoha věcem nerozumí. Pochopit skutečný Balkán je pro ostatní Evropany velice obtížné. A Černá Hora, ve světě známá jako Montenegro, leží v samotném srdci Balkánu. Na to, aby člověk proniknul do duše Balkánu, musel by tam prožít velkou část svého života, dobře se seznámit s prostředím, s lidmi, s hloubkou jejich myšlení, názory, s jejich svéráznou kulturou, zvyky, tradicemi a zejména pak s historií, aby si mohl dát do souvislostí mnohé události. Pak teprve by pochopil Balkán.
Černá Hora jako orlí hnízdo slavných junáků, jako skalnatý ostrůvek svobody ve všepohlcujícím moři islámu, po staletí symbol neohroženého a vítězného boje proti utlačovatelům – takto poeticky charakterizovalo zemi mnoho literátů. Černá Hora je malou zemí vklíněnou mezi masivy vysokých a drsných hor, které se táhnou od severu až k Jadranu, kde přímořská horská pásma jako by vycházela přímo z moře. V tomto malebném vysokohorském kraji zbrázděném hlubokými klisurami, soutěskami a kaňony, protkaném krásnými modrozeleně tyrkysovými řekami a jezery, žil po staletí počtem malý (dnes je jich něco přes 620 000), ale hrdý národ Černohorců. Jeho historie byla už od vzniku prvního státního útvaru Duklja v 10. stol., počínaje dynastií Vojislavljevićů, spjata se srbským národem, s nímž Černohorci vytvořili i společný raně středověký stát Raška silné dynastie Nemanjićů. Od 2. pol. 14. stol. již na tomto území vzniká samostatné černohorské knížectví Zeta v čele s vladyky z významné dynastie Crnojevićů. Bylo to i období vpádu Turků na Balkán poté, kdy mohutné vojsko sultána Murada I. v památné bitvě na Kosovu poli 28. června 1389 porazilo početně slabší vojsko srbského knížete Lazara. Mezi jeho vojskem byl i pomocný oddíl mocného bosenského krále Tvrtka I. spolu s oddíly Černohorců a Chorvatů. Na Kosovu poli tak tito jihoslovanští bratři bojovali bok po boku proti smrtelnému tureckému nebezpečí. Ač to zní poněkud pateticky, kosovská bitva vstoupila hluboce do duší Srbů i Černohorců, kteří tím, že se postavili proti silnějšímu nepříteli, nechtěli se pokořit a přijmout islám, vybrali si raději, jak sami říkali, carství nebeské (smrt) místo pozemského (života v porobě). Od té doby měl pro ně 28. červen, Vidovdan neboli den sv. Víta, téměř mystický význam. Události kolem této osudové bitvy a svůj následný odpor, když se po staletí bránili nadvládě Osmanů, zvěčnili Černohorci v půvabných lidových epických básních desetercích, ve kterých verše sestávají z deseti slabik, střídavě přízvučných a nepřízvučných. Krásu deseterců pak v 19. stol. obdivovali i Goethe nebo bratři Grimmové. Je známo, že Goethe se dokonce učil srbsky, aby si mohl číst tyto eposy v originále.
Osmané od 14. stol. postupovali od Bosporu do Evropy a po staletí drželi v područí téměř celý Balkán, část Uher, dokonce dvakrát dobývali Vídeň, dělali si zálusk i na papežský stát a Benátky, měli své državy na Krymu a v Egyptě. Ale malou Černou Horu se jim nikdy nepodařilo získat celou. Obsadili jen nížinaté oblasti kolem Skadarského jezera, kde vytvořili tzv. Skadarský sandžak. Část území na severu kolem města Pljevlja spojili s Hercegovinou v Hercegovačko-pljevaljski sandžak a obsadili též území kolem Plavského jezera v podhůří Prokletije sousedícím s Albánií. Proto v 15. stol. černohorský vladyka Ivan Crnojević přesunul vládní sídlo Černohorců vysoko do pohoří Lovćenu, kde založil nové hlavní město Cetinji. Ta se pak stala na 400 let politickým, kulturním i náboženským centrem Černohorců, odtud vladykové a později knížata organizovali odpor proti Turkům. Pro Černohorce je Lovćen stále symbolem jejich boje za nezávislost, až posvátným místem, které se právem označuje za „černohorský Olymp“.
Život v Černé Hoře byl po staletí podmíněn právě bojem o nezávislost. Černohorci začali být známí jako ratnički narod, válečnický národ (rat = válka, boj). Svá obydlí si stavěli vysoko v horách, neboť v údolích byli zranitelní. Tam Turci vypalovali jejich osady, ale vysoko ve skalnatých horách byli Černohorci chráněni, v horském terénu se uměli dobře orientovat a pohybovat. Muži se sdružovali do válečnických družin a v nedostupných horách, vzdáleni od svých rodin i po několik měsíců, se zdokonalovali ve válečnické technice, aby byli stále připraveni k boji. Vyhráli úspěšně řadu bitev i proti početní přesile. Bylo tomu tak např. i počátkem 18. stol. na místě zvaném Carev Laz, kde asi 8000 Černohorců porazilo padesátitisícovou armádu Turků, v níž byly zařazeny i elitní jednotky janičárů. Jak tehdy napsal jeden turecký historik: „Turečtí vojáci se báli těch velkých černých mužů z hor.“ Zvláštností je, že si Černohorci v té době nikdy nepořizovali vojenské uniformy. Do boje si oblékali vždy nejkrásnější slavnostní kroje. Zejména pokud by padl, musel Černohorec vypadat důstojně jako pravý hrdina.
Černohorské ženy byly v těch dobách velmi samostatné a tvrdé. Samy vedly domácnost, obdělávaly svá políčka a staraly se o obživu a výchovu dětí, protože jejich muži stále bojovali. Dříve se považovalo za samozřejmost, že Černohorec musí zemřít jen v boji. Muž nesmí mít strach a nikdy nesmí plakat. Ani černohorské ženy nesměly oplakávat své muže. Padnout v boji byla pro ně čest. Na znak truchlení si ženy ostříhaly své krásné dlouhé černé vlasy a házely je na hroby svých mrtvých mužů, otců a bratrů. Do konce života se pak odívaly černě. Dodnes můžeme po celém Balkánu spatřit černě oděné ženy, ale většinou jsou to již jen starší ženy v horských oblastech.
Hrdinství černohorských junáků bylo opěvováno v mnoha lidových písních a básnických eposech. Zpěv vždy doprovázel guslar hrou na gusle, jednostrunný hudební nástroj starých Černohorců – horalů (gorštaků). Nejproslulejším básnickým eposem se určitě stal Gorski vijenac (Horský věnec), který složil jeden z nejvýznamnějších černohorských panovníků, vladyka Petr II. Petrović-Njegoš. Není snad Černohorce, který by i dnes neznal tento epos nazpaměť celý, nebo alespoň jeho část. Toto Njegošovo dílo bylo přeloženo do několika světových jazyků (i do češtiny). Černohorci si velice váží také významného českého malíře a etnografa Jaroslava Čermáka, který dlouhodobě žil v Černé Hoře v 19. stol., v období romantismu, a působil též jako rodinný malíř na dvoře královské rodiny. Maloval portréty jejích členů, zejména posledního černohorského krále Nikoly Petroviće a jeho ženy, královny Mileny, historické výjevy z bojů Černohorců, romantické scény ze života v Černé Hoře a portrétoval i mnohé obyvatele země. Jeho obrazy se nacházejí v četných významných budovách Černé Hory, některé jsou uloženy v pražské Národní galerii.
Černou Horu můžeme rozdělit na chudý sever, kterému sami Černohorci říkají „městečka a vesnice chudých důchodců“, a bohatší jih, kam patří větší města jako Podgorica a Nikšić ve vnitrozemí a zejména pak celé přímoří. Dá se říci, že hornatý sever a vnitrozemí se postupně vylidňují a zůstávají tam jen staří lidé, kteří si ještě stačí obdělávat svá malá políčka vysoko v horách, případně se živí pastevectvím ovcí a krav. Jejich penze, pokud vůbec nějakou mají, je velice nízká, pohybuje se mezi 130–200 eury. Finančně jim proto musí pomáhat jejich děti, které jsou zaměstnané nebo podnikají, ať už doma nebo v cizině. Snad polovina Černohorců žije a pracuje v zahraničí, spousta jich odešla za prací do Srbska, ponejvíce do hlavního města Bělehradu. Zejména mladí odcházejí z rodných horských osad nejprve na studia a pak za prací do větších měst a do přímoří. Tam se ještě dá najít práce zejména v cestovním ruchu, v hotelích, v pohostinství, v dalších službách, také v lodní, silniční i letecké dopravě nebo v přístavech, loděnicích a rafinerii nafty v Baru. Na celém černohorském pobřeží dochází v posledních letech k rozsáhlé výstavbě nových turistických objektů. Přišla sem řada zahraničních investorů, kteří skoupili většinu stávajících hotelů, jež renovují, ale také pozemky podél pobřeží, kde stavějí nové ubytovací objekty. Mnohdy to překračuje únosnou kapacitu pobřeží a alarmujícím způsobem hyzdí a narušuje původní panenskou krásu přírody. Je za tím i velká korupce a zanedbaná kontrola této „divoké“ výstavby ze strany místních i státních kontrolních orgánů. To mnohé Černohorce nenechává v klidu. Něco se už snad pohnulo k lepšímu. V současné době je v zájmu Černé Hory vypořádat se s tímto negativním jevem a zachránit tak, co se ještě zachránit dá.