Dům v Giverny, kde od roku 1883 až do své smrti v roce 1926 žil malíř Claude Monet, se proslavil po celém světě, stejně jako řada asi 250 malířových obrazů nazvaná Lekníny, jež vznikla v jeho zahradě. Jméno Giverny je dnes synonymem impresionismu.
Giverny, maličká obec nad Seinou se sotva šesti stovkami obyvatel, žije zcela ve znamení nejslavnějšího impresionisty Clauda Moneta a jeho zahrady. Jakmile člověk otevře malou vstupní branku z hlavní ulice, má pocit, že vstoupil do pestrobarevného a voňavého království květin. A to téměř v každou roční dobu. Každý měsíc tu má svou vlastní výzdobu, od šeříků a lilií až po chryzantémy a řeřichy, azalky, hortenzie, náprstníky, slézy, pomněnky a fialky… Neobyčejné hýření zářivých odstínů, třpytivá směsice bílé, modré, růžové, žluté a bledě fialové, kontrasty, kterých přibývá jako rytmů v sílící melodii, procházející ročními obdobími a vrcholící v létě, když kvetou růže. I přes množství návštěvníků vyzařuje ze zahrady pozoruhodný klid. Při ranní zadumané procházce pod pergolami s růžemi není těžké představit si vousatého monumentálního Moneta, jak sedí pod slunečníkem, v ruce paletu, a ponořený do svých splínů maluje nebe na vodní hladinu, nachází barvy prchavého světla a připojuje šířící se pustotu stínů.
Monet byl nejen malířem, ale také pozoruhodným zahradníkem. Jak sám řekl, byl nejdřív zahradníkem, než se stal malířem. Miloval přírodu v její hojnosti, ale hlavně tam, kde vypadala, jako by byla komponována podle malířských hledisek. Zahrada oplývající divokou vegetací se stala symbolem jeho malířství. Srůstáním detailů v jeden velký celek, spojující jednotlivé prvky do barevné rozmanitosti, se zahrada podobá dílu vytvořenému jeho malující rukou. „Kromě malířství a zahradničení se nehodím vůbec k ničemu,“ říkával opakovaně svým přátelům. Jako malíř kolem sebe vždycky potřeboval a pěstoval zahradu – při dřívějších zastávkách na své cestě životem ve Ville dʼAvray, Argenteuil, Vétheuil a nakonec v Giverny.
Dům v Giverny s hrubou růžovou omítkou, obklopený velkou zahradou, se původně jmenoval Maison du Pressoir, podle jablečného lisu v sousedství. Za zahradou se rozkládaly mokřady lemované vrbami a topoly a do dálky se táhla pole zarostlá vlčím mákem. Monet si ho pronajal v roce 1883 a o sedm let později ho koupil. Pokaždé, když vydělal něco prodejem svých obrazů, pokračoval v rozšiřování svého statku. Původně chtěl ve své zahradě pěstovat květiny jako motivy pro období, kdy mu počasí znemožní práci v plenéru. Teprve později, v roce 1891, když už pozemek vlastnil, začal zahradu kultivovat s důrazem na její estetickou stránku. Spolu se svou družkou Alicí Hoschedé přizvali malíře Gustava Caillebotta, který byl také vášnivým zahradníkem a malířem květin, aby se s ním poradili a vyměnili si zkušenosti s pěstováním květin.
Zahrada Monetovi učarovala. Na jaře 1892 začal pracovat na svém největším cyklu Katedrála v Rouenu, ale i z normandské metropole pečlivě sledoval, co se děje v jeho zahradě, kde byl botanik Felix Breuil zaměstnaný novou výsadbou. Monet znovu a znovu přerušoval svou práci v Rouenu a spěchal do Giverny, „protože mě zahrada určitě nutně potřebuje“. Pracoval v ní, sázel, tvořil a aranžoval, až z ovocného sadu vznikla bujná květinová zahrada. Monet tvořil svou zahradu pozvolna jako obraz, jako by se přírodě omlouval za svůj malířský program, bez velkých úvah a slov. Roku 1893 získal Monet sousední louku a změnou toku říčky vytvořil leknínové jezírko, kolem kterého založil japonskou zahradu s kapradím, azalkami, rododendrony a vrbami zrcadlícími se ve vodě. Sem se stále více uchyloval, aby mohl studovat efekty světla a stínů na vodě. Řada obrazů legendárního leknínového jezírka, nazvaná Lekníny, se stala slavnou po celém světě. Ve stále nových barevných a světelných kombinacích vytvořil Monet ohromné malby, některé až osm metrů široké, které spojují květy leknínů s životodárným živlem, vodou. V roce 1924 v rozhovoru s francouzským spisovatelem Marcem Elderem Monet řekl: „Potřebuji určitý čas, abych pochopil své lekníny… Zasadil jsem je z čisté radosti, pěstoval jsem je, aniž bych přemýšlel o tom, že je namaluji. Krajina se člověku nedostane pod kůži za jediný den. A pak jsem náhle odhalil, jak je mé jezírko nádherné, a sáhl jsem po paletě. Od tohoto okamžiku jsem neměl jiné téma.“
Klid a mír, které si Monet od Giverny sliboval, tu však tak úplně nenašel. Nezřídka narazil při své tvorbě na nedůvěru místních obyvatel. Stávalo se, že malíř, aby mohl pokračovat v práci, uplácel sedláky, jen aby nechali kupy sena déle na louce, nebo se naopak rozčiloval, když zjistil, že pokáceli některé z „jeho“ nádherných topolů. Pro místní zůstal prostě „ztřeštěným Pařížanem“. Také jeho plán na odklonění jednoho ramena říčky, aby si mohl založit rybník pro své lekníny, provázely protesty a odpor. Trnem v oku byly místním i jeho exotické květiny jako třeba mexické tuberózy, u nichž se sedláci obávali, že jsou nebezpečím pro jejich pole a louky.
V pařížských uměleckých kruzích se však záhy začalo proslýchat, jak zajímavá je vesnice nedaleko soutoku Seiny s řekou Epte, vesnice s jemným mihotavým slunečním světlem, které působí malebným kouzlem. Na konci 80. let 19. stol. přijela z Paříže do Giverny malá skupina amerických malířů. Mezi nimi byl i Theodore Robinson, jeden z prvních amerických umělců, kterého zaujal impresionismus. Umělci se ubytovali u Madame Baudy, ve stejném hotelu, kde zpočátku bydlel také Monet. Madame rychle poznala možnosti těchto umělců a nabídla jim kromě ubytování i perfektní idylku uprostřed romantické k…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Normandie