Jestliže Burdž Chalífu a vizionářské projekty na Sheikh Zayed Road můžeme označit za jakýsi mozek Dubaje, jejím srdcem a nesmrtelnou duší pak je nepochybně záliv Dubai Creek (Chúr Dubai). Creek byl odjakživa přirozeně chráněným rušným přístavem na obchodní stezce mezi Mezopotámií a povodím Indu. Zasahoval 5 km do pevniny a již od 16. stol. byl důležitým obchodním centrem. Už během 2. pol. 19. stol. se stal hlavním přístavem. Na přelomu 19. a 20. stol. zprostil tehdejší vládce Dubaje připlouvající lodě placení poplatků a cel. Díky tomuto strategickému tahu Dubaj překonala v objemu lodní dopravy Abú Zabí i Šardžu. Zdejší obchod byl vždy založen především na reexportu importovaného zboží. Dnes se v Creeku exportují a importují hlavně elektronika a stroje…
V 18. stol. se Dubaj zmiňuje jako malá obchodní osada na poloostrově Šindagha obývaná příslušníky kmene Banú Jás, který patřil mezi nejvýznamnější kmeny jižní Arábie. V roce 1833 Bú Falása, členové kmenu Baní Jás, revoltovali proti novému šejkovi Abú Zabí, opustili jih oázy Liwa a usadili se tady. Dubaj měla nelehkou pozici mezi teritoriem Abú Zabí a územím pod správou šejků z rodu Qawásim, kteří kontrolovali Šardžu a Ras al-Chajma.
Strážní věže a datlové háje
Každému klanu nebo kmenu vládl šejk, který žil obyčejně v pevnosti. Přírodní zdroje byly vzácné, proto na území se studnami a datlovými háji dohlíželi ze strážních věží ozbrojení strážci. Věže měly kruhový nebo čtvercový půdorys a směrem k vrcholu se zužovaly, takže strážci měli lepší přehled o okolním dění. Zdi byly mohutné, v nižších patrech bez oken. Významné obranné prvky těchto staveb představovaly střílny a cimbuří. V Creeku se dodnes zachovala věž al-Šindagha z roku 1939. Věže se většinou stavěly místních materiálů – kamene, mazanice a palmových kmenů. Datlovník pravý měl pro zdejší obyvatele zásadní význam. Kmeny sloužily jako stavební materiál, jejich vlákna se také splétala do provazů. Beduíni říkají datlové palmě „strom života“, neboť každá její část je potřebná a využitelná. Z usušených spletených palmových listů (hasír) se tradičně vyráběly košíky, vějíře, rohože, kruhové podložky pod jídlo, kryty na potraviny apod. Produktům zhotoveným touto technikou se říká chús nebo saffáfa a lze je dodnes koupit například v Global Village nebo při různých festivalech. Datle a datlové produkty byly hlavním zdrojem obživy. Součástí obytných staveb bývala jakási spižírna, midbasa, kde se uskladněné datle nechaly uležet, aby se z nich získala chutná melasa (dibs at-tamr). Datlovníky se na Arabském poloostrově pěstují více než 4500 let, datle obsahují cukr, proteiny a minerály. Pro muslimy jsou obvykle prvním jídlem po přerušení půstu o ramadánu. Spolu s kávou a kosmetikou s obsahem velbloudího mléka představují datle rovněž nejautentičtější dárek, jaký se dá z Dubaje přivézt.
Dhau a abra
V roce 1833 se vlády ujal šejk Maktúm bin Buttí a od té doby vládne emirátu rod al-Maktúm. Z roku 1896 pochází dům šejka Sacída al-Maktúm, který až do roku 1958 sloužil jako rodinná rezidence. Poté mnoho let fungoval jako muzeum unikátních dobových fotografií, historických dokumentů a map, v současnosti zde probíhá rekonstrukce. Na začátku 20. stol. se Dubaj zmiňovala v souvislosti s nejrozlehlejšími tržišti (súqy) v regionu. Z Creeku vyplouvaly menší lodě na pobřeží Bátina nebo do Maskatu v Ománu. Větší lodě dhau využívaly sezonní monzunové větry, směřovaly do Rudého moře, do Indie nebo na východní pobřeží Afriky. Dodnes plují do Íránu, Indie, Ománu, Jemenu či Somálska. Od roku 1904 sem mířily je každý týden parníky a od roku 1928 pravidelně pluly mezi Bombají a Dubají nákladní parolodě. Přestože si dhau stále zachovávají svůj majestátní tvar a vzhled, původní dřevěné konstrukce postupně nahrazuje laminát a lodě mají naftové motory. Jejich majiteli jsou většinou Emiráťané, ale pracovní síla se rekrutuje převážně z Indie.
Za vzestupem Dubaje nestojí pouze objevení ropy a zemního plynu, ale především staletími prověřená tradice obchodování. Díky příhodným obchodním podmínkám se do Dubaje přestěhovalo mnoho obchodníků z Íránu a z indického subkontinentu. V roce 1959 byl Creek prohlouben, aby zde mohly kotvit větší lodě. Od nepaměti lidé cestují po Creeku na malých dřevěných člunech abra, dnes poháněných motory. Vychutnat si plavbu po Creeku lze různými způsoby. Abra slouží jako vodní taxi, na člun se vejde asi 20 pasažérů, pro tyto účely slouží dvě trasy mezi Bur Dubají a Deirou. Oblíbené jsou také večerní zážitkové plavby s večeří na lodích dhau. Vyhlídkovou jízdu po Dubaji zajišťuje i obojživelný autobus Wonder Bus, který je schopen vjet do Creeku a plout jako loď.
Deira
Creek rozděluje město na dvě hlavní části: Bur Dubai a Deira. Už na začátku 20. stol. byla Deira proslulá svými velkými tržišti, jež jsou dnes velkým turistickým lákadlem. V potemnělých uličkách tržiště s kořením lákají kolemjdoucí exotické vůně z Indie, Pákistánu, Madagaskaru, Ománu i Zanzibaru. Koření mělo v tomto regionu široké využití odjakživa, a to nejen pro přípravu pokrmů, ale také v kosmetice a lidové medicíně. Tradiční směs koření bzár se připravuje pražením a následným rozemletím skořice, kardamomu, hřebíčku, černého pepře, římského kmínu a koriandru, patří do ní i špetka chilli, kurkuma a fenykl, někdy také šafrán či fermentované vysušené citrony lúmí (většinou se dovážejí z Íránu). Každá rodina má na směs svůj recept. Na tomto súqu se prodávají i sladkosti, čaj, káva, sušené květy a bylinky a vonné esence jako pižmo, ambra, kadidlo bachúr (duchún), které se pálí na dřevěném uhlí ve speciálních hliněných nádobkách midchán. Silná vůně kadidla je typická pro emirátské domácnosti i obchody jako výraz pohostinnosti. Dříve se věřilo, že kadidlo má magickou sílu a léčebné účinky. Oud jsou kousky vzácných dřev (agarové, santalové) nasáklé vonnými oleji, které se používají k osvěžení oděvů. Muchmaríja je dodnes důležitou součástí svatebních oslav; jde o parfém vyrobený z šafránu, pižma a oudu. Na súqu jsou k vidění i různé kuriozity jako schránky mořských živočichů, které se používají v tradiční medicíně, nebo miswák, což jsou unikátní přírodní „kartáčky na zuby“, větvičky salvadory perské…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Dubaj