Gruyères je milé, takřka idylické městečko proslulé sýrem a čokoládou. Pouze milé a idylické však asi není pro všechny. Rozhodně ne pro ty, kdo v kinech kdysi trnuli hrůzou, jak si astronautka Ellen Ripleyová poradí s příšerou, která pronikla do kosmické lodi a až na ni už vyvraždila celou posádku… Hrdinka nakonec, jak si vzpomínáme, volila raději cestu hibernace v záchranném modulu a celou loď ještě zničila jaderným výbuchem, jenže… V Gruyères stačí projít uličkou vedoucí k zámku nebo zabloudit do nenápadné kavárničky při cestě – a příšera je zpátky. Baf!
Ano, řeč je o Vetřelci se Sigourney Weaverovou v hlavní roli, ale než slavnému filmovému hororu poskytneme místo v závěru článku, podívejme se nejprve na samo městečko a jeho historii.
Gruyères, německy Greyerz, leží v rozlehlém morénovém údolí jižně od Fribourgu (něm. Freiburg), na pahorku završeném majestátním hradem. První písemná zmínka o osadě de Grueria pochází z 1. pol. 12. stol., ale předpokládá se, že zde existovala už od 10. stol. Městečko se rozvíjelo pod hradem, jehož zakladatel zde podle legendy chytil jeřába (lat. grus, franc. grue), od něhož převzal jak jméno Gruerius, tak rodový erb s bílým jeřábem v červeném poli. S hrabaty de Gruyère byly pak dějiny hradu i městečka spjaty až do roku 1554, kdy se zadluženého panství zmocnili cizí věřitelé.
Po celou dobu své existence plnil hrad s městečkem strategickou roli, kvůli níž byl založen: kontrolovat pohyb v otevřeném údolí jižně od Fribourgu, kudy, stejně jako dnes, vedla důležitá cesta od Ženevského jezera přes Bern na sever Švýcarska. Gruyères se odedávna těšilo výsadám tržního města s vlastními hradbami, i když v neustálém soupeření světských a církevních autorit. V duchovních záležitostech totiž kraj podléhal biskupství v Lausanne, a tak i Gruyères střídavě ztrácelo a opět získávalo svá privilegia – až do roku 1342, kdy mu místní hrabata zajistila rozsáhlé svobody a relativní nezávislost pod vládou demokraticky volené městské rady.
Postavení klidného městečka pečujícího o svůj blahobyt však neznamenalo, že by se Gruyères neúčastnilo drobných válek, typických pro celý středověk, ba i docela významných mezinárodních konfliktů. I pracovitý a mírumilovný národ, za jaký jsou Švýcaři běžně považováni, uměl „ukázat zoubky“, na což doplatil burgundský vévoda Karel Smělý, když se v roce 1476 odvážil napadnout švýcarskou konfederaci. Své štěstí zkusil natřikrát… a jak se švýcarští školáci učí, v bitvě u Grandsonu ztratil Gut (bohatství), u Murtenu Mut (odvahu) a konečně u Nancy Blut (krev), když byl v lednu 1477 ve třetí prohrané bitvě zabit. Jeho smrt a zánik Burgundska měly za následek radikální překreslení mapy Evropy; ovšem pro praktické Švýcary bylo typické, že namísto uchvácení osiřelého vévodství prodali Burgundsko francouzskému králi a ponechali si peníze a sebevědomí. Což platilo i pro maličké Gruyères – i jeho vojáci se účastnili vítězného tažení a z bitvy u Murtenu si přinesli obzvláště cennou trofej, tři pláště Karla Smělého, součást oděvu nositelů Řádu zlatého rouna.
Ale vraťme se k obrazu klidného městečka v srdci mírumilovné země. V 15. stol. Gruyères získalo víceméně už dnešní podobu obce s domy po stranách jediné ulice (více se toho na hřbet pahorku nevešlo), odkud postranní ulička klesá k farnímu kostelu sv. Teodula pod jižním svahem. Prastaré domy (většinou jednopatrové) prozrazují svůj středověký charakter v uspořádání a tu a tam i v detailech portálů a oken, mnoho se nezměnilo ani na celkové dispozici hradu, který se drobnými úpravami postupně měnil na renesanční zámek. Nechybí zde samozřejmě ani radnice a ve Švýcarsku oblíbené kašny; moralizující sochy nad nimi připomínají občanské ctnosti.
Dnes se městečko může těšit ze své starobylé krásy a z výnosů turistického ruchu. Návštěvníkům nabízí sbírky regionálního muzea v prostorách hradu, které samy o sobě jsou krásnou ukázkou bohatě zařízených interiérů (na jejich výzdobě se po roce 1850 podílel dokonce i Camille Corot). Hrad si lze prohlížet individuálně s výkladovým textem, který je k dispozici i v češtině. Příjemná je také procházka mezi starými domy a posezení v některé z malebných hospůdek či kaváren v rue du Château. Jednou ze specialit, na kterou si sem požitkářští Švýcaři neváhají zajet třeba až z Curychu, jsou meringues de la Gruyère, tedy obří sněhové pusinky servírované s místní vyhlášenou „dvojitou“ smetanou (smetana s obsahem tuku 48 % nebo víc) a čerstvými malinami.
Nesmíme pochopitelně zapomenout ani na to hlavní, čím je okres Gruyère proslavený v celém světě, totiž stejnojmenný sýr, údajně nejlepší ve Švýcarsku. Ten se zde vyrábí nejméně od roku 1113, ale zmínky o jeho předchůdci pocházejí už z římského období. Již v roce 1762 byl jako „sýr z Gruyère“ zařazen do prestižního slovníku Francouzské akademie. Vyrábí se z kravského mléka a distribuuje v podobě obrovských bochníků s tvrdou kůrkou, které váží nejčastěji 35 kg – na výrobu takového bochníku je potřeba kolem 400 l mléka. Vůně a chuť sýra závisí do jisté míry na tom, co krávy na lukách spasou – od vůně a příchuti lískových oříšků, květin a alpských bylin až po mátu a kaštany. Návštěva slavné sýrárny Le Maison du Gruyère při příjezdové cestě k pahorku, samozřejmě s exkurzí a možností nákupu, patří k největším místním atrakcím.
A konečně je třeba labužníkům také připomenout, že Gruyères je zastávkou slavného Čokoládového vlaku, který jezdí v sezoně z Montreux a spojuje požitky sýra (Gruyères) a čokolády (Maison Cailler Nestlé) v Brocu. Od roku 2019 sice z technických důvodů jede legendární vlak pouze první úsek programu z Montreux do Monbovonu a dál se pokračuje včetně návratu do Montreux autobusem, to ale na exkluzivních chuťových zážitcích nic nemění.
V roce 1990 měl v Gruyères na hradě velkou retrospektivní výstavu k svým 50. narozeninám HR Giger, surrealisticky orientovaný výtvarník původem z Churu (proto jeho příjmení nečteme francouzsky, ale prostě tak, jak se píše), kterého celosvětově proslavila jeho práce na filmu Vetřelec, pro který navrhl všechna stadia titulního mimozemského organismu i kosmickou loď, kde se děj odehrává, a za který dostal se čtyřmi kolegy v roce 1979 Oscara za nejlepší vizuální efekty. Při opakovaných návštěvách Gruyères se Giger do městečka zamiloval, a když se dozvěděl, že mohutný dům kousek pod hradem, zvaný Château St. Germain, je na prodej, okamžitě ho v roce 1997 koupil. O rok později v něm otevřel své muzeum, které vystavuje rozsáhlou sbírku děl z jeho různých tvůrčích období, samozřejmě včetně prací pro Vetřelce. V roce 2003 pak byl otevřen muzejní bar, jehož podobu Giger pojal jako útroby jakého obřího tvora. A tu a tam i na ulici umělec „utrousil“ kusy své příšery – tu hlavu, tu kus šupinatého ocasu nebo pár kostí… radost pohledět.
Další články z vydání oŠvýcarsku najdete zde