Zapalujete si na Vánoce františek? Ano? Čtěte dál, určitě vás to bude zajímat. Víte, kdo je to turiferář? Ne? Čtěte dál, dozvíte se to. Kadidlo…

Příběh kadidla patří v lidské historii k těm nejvýjimečnějším. Kolik existuje komodit, jež jsou středem zájmu lidí nepřetržitě několik tisíciletí a stále se využívají? Určitě zlato a pak… inu, kadidlo. Spojení více než symptomatické, vždyť třeba v antickém Římě se kadidlo zlatem vyvažovalo.

Dlouhá historie
Na Arabském poloostrově se s kadidlem (arabsky lubán) obchodovalo už před více než 5000 lety. Nejpozději v 15. stol. př. n. l. ho znali v Egyptě a další země následovaly – jak na Blízkém východě, tak ve Středomoří. A všude bylo kadidlo spojeno s bohy, vonný kouř, který se uvolňuje při jeho doutnání, doprovázel nejrůznější náboženské obřady. Peršané například pálili ohromná množství kadidla před Baalovým chrámem v Babylonu – podle Hérodota se ho tam jenom během každoročního hlavního svátku tohoto boha spotřebovalo více než 33 tun!

„Vezmi si vonné látky, totiž čerstvou pryskyřici, vonné lastury, klovatinu galbanum a čisté kadidlo … Z toho připravíš kadidlovou směs … Kadidlo, které uděláš – ve stejném složení si podobné neuděláte – bude ti svaté, je jen pro Hospodina,“ uložil prý Hospodin Mojžíšovi, alespoň podle knihy Exodus. Hned v následující starozákonní knize Leviticus je kadidlo (levona, v biblické hebrejštině lebonah) několikrát zmiňováno jako součást ohnivé oběti a zdroj obětního dýmu. Obdobně v antickém Řecku se objevuje oběť kadidelná, thýos, často spojovaná s obětí zápalnou, nepochybně proto, že zápach pálícího se masa bylo žádoucí překrýt něčím příjemnějším. Prý to byl slavný matematik a filozof Pýthagorás, který kolem roku 500 př. n. l. doporučoval, aby se na oltářích namísto obětních zvířat pálilo pouze kadidlo (libanos). Řecký výraz „thýos“ přešel v Římě do latiny jako thus, resp. tus a začal se používat jak pro kadidelnou oběť, tak pro kadidlo samé. Spojením s ferre (nosit) pak vznikl výraz thuriferarius a od něj je už jen krůček k českému turiferáři, tedy ministrantovi, který při vstupním průvodu na začátku katolické bohoslužby jde v první dvojici vpravo a nese kadidelnici určenou k okuřování kadidlem, zatímco vlevo vedle něj kráčí navikulář, v ruce s loďkou, zásobní nádobkou na kadidlo, které z ní kněz přesypává do kadidelnice. Tím jsme učinili skok přes příkop zvíci dvou tisíc let, abychom připomněli jedno z dnešních využití kadidla. Ale nespěchejme tolik a vraťme se do dob římské říše.

Samozřejmě musíme připomenout ještě jeden citát: „Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ Jedna z nejzobrazovanějších scén západního sakrálního malířství, klanění tří králů či mudrců, kteří novorozenému Ježíškovi přinášejí to nejcennější, co mají. A kadidlo nechybí. Není to ale pouze tento citát z Evangelia podle Matouše, kterým římská éra přispěla k informacím o kadidle. Z 1. stol. totiž pocházejí dvě díla, jež úžasným způsobem informují o krajích, z nichž kadidlo pocházelo, o tom, z kterých stromů a jakým způsobem se získávalo, i o tom, jak se s ním obchodovalo. Prvním z nich je Periplús („plavební příručka“) pro Eritrejské (dnešní Rudé) moře, který sepsal neznámý řecký obchodník pravděpodobně kolem roku 50 (přesné datum známo není, svého času se spekulovalo o rozmezí 1.–3. stol., ale dnes se většina badatelů přiklání k tomu, že dílo vzniklo už v polovině 1. stol.). V letech 77–79 pak zveřejnil Plinius starší, přírodovědec, filozof, vojenský velitel a přítel císaře Vespasiana, svůj Přírodopis (v originále Naturalis Historia), monumentální encyklopedii o 37 knihách. Ve 12. se Plinius zabývá mj. také kadidlem. Díky němu třeba víme, že se libra (329 g) kadidla prodávala na římských trzích podle kvality od tří do deseti stříbrných denárů. K tomu je třeba dodat, že v 1. stol. byl jeden stříbrný denár denní mzdou zručného dělníka. Obětování kadidla bylo způsobem, jak si zajistit ochranu a přízeň bohů, a tak kadidlo, byť v malém množství a třeba nejnižší kvality, kupovala prakticky každá domácnost. Kromě toho se kadidlo pálilo rovněž během pohřbů na pohřební hranici na znamení úcty k zemřelému. Bylo to v této době, kdy se na základě množství peněz proudících za nákup kadidla a myrhy na jih Arabského poloostrova začala tato oblast v Římě označovat jako Arabia Felix, Šťastná či Požehnaná Arábie.

Příbřežní oblast dnešního východního Jemenu a ománského guvernorátu Zufár v délce asi 800 km, odkud kadidlo pocházelo, kontrolovalo v římské době stejně jako obchod s kadidlem království Hadramaut. Periplús nazývá jeho území „zemí rodící kadidlo“, udává, že pobřeží oblasti produkující kadidlo je necelých 200 km dlouhé a že veškeré kadidlo se odtamtud dopravuje po souši či po moři na západ do hlavního přístavu Cana (Qana) v dnešním Jemenu. Tam zpravidla končily svou cestu římské lodě, zatímco arabské se plavily podél pobřeží dál k severovýchodu až k jinému hadramautskému přístavu Moscha (pozdější Chór Rórí v Ománu). Po vodě se kadidlo dopravovalo jednak do oblasti Perského zálivu a do Indie, jednak do zemí kolem Rudého moře. Stejně významné ale byly i pozemní obchodní cesty, po nichž karavany dopravovaly kadidlo (a samozřejmě i různé další zboží) do vnitrozemského hlavního města Hadramautu Sabota (Šabwa) na území dnešního Jemenu a odtud dále na severozápad do Mediny (Saúdská Arábie), Petry (Jordánsko) a přes Negevskou poušť (Izrael) na pobřeží Středozemního moře.

O oblasti, kde rostou kadidlovníky, Plinius píše, že se rozkládá asi osm dní cesty ze Saboty. Území se jmenuje Sariba, což podle Řeků znamená v místním jazyce „tajemná záhada“. A Periplús doplňuje, že jde o hornatou krajinu s obtížně prostupným terénem a mlhavým, tísnivým ovzduším. Zajímavostí je, že právě v Pliniově době se už začínalo kadidlo sklízet dvakrát ročně, aby produkce vyhověla stále větší poptávce.

V následujících staletích získalo kadidlo dalšího významného spotřebitele – křesťanskou církev. Zpočátku se využívalo pouze na východě, ve východořímské a posléze byzantské říši. Tak, jako se nosilo před císařem a vysokými úředníky, začalo se nosit i před biskupy a poté používat k osvěžení vzduchu v bazilikách při velkých shromážděních. Na západě bylo kultovní užití kadidla dlouho odmítáno, protože kadidlo bylo vlastně jedním ze symbolů pronásledování prvních křesťanů – jeho obětování bylo součástí „pohanských“ rituálů, k jejichž vykonávání byli křesťané nuceni, pokud si chtěli zachránit život. Ve větší míře vstoupilo kadidlo natrvalo do křesťanské liturgie až v karolinské době, zhruba v 8.–9. stol. Současný pohled na kadidlo výstižně charakterizuje jeden z nejvýznamnějších katolických teologů 20. stol. Romano Guardini v knize O posvátných znameních: „Jak je to vznešené a krásné, když se jasná zrna položí na žár a teď z rozhoupané kadidelnice stoupá vonný dým. Je to jako melodie ovládaného pohybu a libé vůně, bez jakéhokoli účelu, čistá jako píseň. Krásné mrhání drahocennou věcí. Darující, vše obětující láska.“ Kadidlo je pro něj „tajemství krásy, která nezná žádného účelu, nýbrž stoupá svobodně vzhůru; tajemství lásky, která hoří, spaluje se a prochází smrtí“.

„Tajemství krásy“ můžete zkoumat i v klidu svého domova. Dnes se dá koupit jak samotné kadidlo, tak různé vonné vykuřovací směsi, které ho obsahují v kombinaci s dalšími látkami, nebo i esenciální kadidlový olej. Ve vánočním období pak bývá v našich končinách tradičním zdrojem kadidlové vůně františek. Základními surovinami pro výrobu populárních černých kužílků jsou rozemleté dřevěné uhlí a právě kadidlo.

Trochu botaniky a chemie
Nejcennější a to skutečně „pravé“ kadidlo pochází z nevelkého stromu kadidlovníku pravého (Boswellia sacra), který roste pouze v jižní části Arabského poloostrova (ománský Zufár a část Jemenu) a na některých místech v Somálsku. Právě Zufár se tradičně považuje za oblast, která dává to nejlepší kadidlo na světě. Jde o pryskyřici, kterou v průměru jen 3–5 m vysoké, bohatě rozvětvené stromy roní poté, co se lehce nařízne kůra na kmenu či větvích, a která na vzduchu tuhne. Kvalita kadidla závisí na klimatických podmínkách, složení půdy, ročním období i na šikovnosti sběračů. Ománci podle toho rozlišují čtyři druhy. Nejlepší al-hodžarí se sklízí ve vrcholném létě, v nejteplejším období, a pochází ze stromů, které rostou daleko od moře, ve vyšších suchých polohách, kde se již netvoří mlhy a nedosahuje tam vliv monzunu. V měsících následujících po monzunu vzniká typ an-nadždí, na začátku sběrné sezony ašazrí. Nejméně hodnotný je typ aša‘bí, kadidlo pocházející ze stromů rostoucích blízko moře a vystavených monzunovým dešťům. Kadidlo se začíná získávat ze stromů starých 8–10 let. V Ománu se stromy nařezávají většinou dvakrát ročně, přičemž kadidlo získané na podzim, po letních deštích, se považuje za kvalitnější než z prvního jarního sběru. Řezy se provádějí speciálním železným nožem a krůpěje pryskyřice se sbírají zhruba po 10–14 dnech. Pak se rozloží na police v jeskyni, kde se nechají na vzduchu další čtyři měsíce. Za tu dobu kousky pryskyřice úplně ztvrdnou, takže připomínají kamínky.

Kromě kadidlovníku pravého mohou být zdrojem kadidla také některé další druhy rodu Boswellia. Jde o tři druhy africké, které rostou především v Somálsku, Etiopii, Eritreji, Súdánu a Keni, a také o jeden druh pocházející z Indie. Chemickým základem příjemné vůně jsou ve všech případech organické sloučeniny nazývané terpeny. Už od starověku se kadidlo používalo nejen při náboženských obřadech, k vykuřování obytných místností nebo dokonce i k zlepšení vůně dýchaného vzduchu při procházení nevábně vonícími městskými ulicemi (Římané), ale přidávalo se také do parfémů. Ve voňavkářství se využívá i dnes. Pokud chcete mít jistotu, že váš parfém kadidlo opravdu obsahuje, zaměřte se na značku Amouage, jejímiž příznivci jsou třeba Pierce Brosnan nebo Kate Moss. Firma vznikla v roce 1983 na přání sultána Kábúse a vlastní ji ománská královská rodina. Prvotním záměrem bylo oživit pradávnou tradici výroby voňavek v Ománu a také získat exkluzivní dárky pro významné světové politiky a další státní návštěvy. Dnes je Amouage celosvětově známou luxusní značkou, která kromě tzv. niche parfémů (v menším množství řemeslně vyráběné parfémy, které nejsou k dostání v běžné prodejní síti kosmetického zboží) vyrábí také koupelnovou kosmetiku, vonné svíčky a osvěžovače vzduchu pro domácnost, kožené zboží a šátky – vše v nejvyšší kvalitě a ovšem za odpovídající ceny. K 30. výročí svého založení otevřela firma v roce 2012 v Maskatu nové návštěvnické centrum s připojenou hypermoderní továrnou, která by měla zásobovat především asijský a africký trh, zatímco evropský je nadále zásobován z výroben přímo na starém kontinentu.

Jedna z látek obsažených v pryskyřici, kyselina boswellová, se zkoumá z hlediska možného využití ve farmacii, známé je už její protizánětlivé působení. Studují se také možnosti použití různých složek kadidla při léčbě některých onemocnění trávicího traktu, revmatoidní artritidy i některých typů nádorových onemocnění a také pro stimulaci imunitního systému. Ostatně používání kadidla v tradiční a lidové medicíně jako dezinfekčního prostředku, ale i k léčebným účelům se datuje rovněž již od starověku. V perské medicíně se kadidlo užívalo například k léčbě diabetu, aktuálně publikovaná klinická studie však jeho pozitivní účinky v tomto směru nepotvrdila.

Světové dědictví
Historický, kulturní i ekonomický význam kadidla potvrdil v roce 2000 zápis čtyř ománských lokalit spojených s touto komoditou na seznam Světového dědictví UNESCO pod názvem Kadidlová stezka. O pět let později byl název památky změněn na Zemi Kadidla, zřejmě i proto, že ve stejném roce byla jako samostatná památka zapsána Kadidlová cesta – pouštní města v Negevu, oblast na druhém konci dávných obchodních cest v dnešním Izraeli.

Ománskou Zemi Kadidla tvoří jedna přírodní a tři archeologické lokality. Vádí Dawkah je ukázkou mírně zvlněné kamenité polopouštní krajiny, v níž ještě roste poměrně velké množství kadidlovníků. Rozkládá se v oblasti an-Nadžd asi 40 km severně od Salály, až za Zufárským pohořím, jež se táhne v zhruba 30 km širokém a 350 km dlouhém pásu podél jihovýchodního pobřeží Ománu. V údolí dlouhém přibližně 14 km roste více než 1200 kadidlovníků, které se normálně komerčně využívají. I když je ve zdejší vegetaci kadidlovník pravý dominantním druhem, porost je poměrně řídký. Existují plány, podle kterých by do údolí mělo být vysazeno až 5000 nových mladých stromků, aby zdejší populace kadidlovníků zůstala zachována i do budoucna.

Ze tří archeologických lokalit leží dvě na pobřeží. Jde o někdejší přístavy al-Balid na okraji Salály a Moscha (dnešní Chór Rórí) asi 40 km východně od ní, o kterých píšeme v předchozím článku. Za třetí se musíme vydat hluboko do vnitrozemí, až na jih obávané pouště Rub‘ al-Chálí, asi 170 km na sever ze Salály. V roce 1992 zde byl učiněn objev považovaný za jednu z velkých archeologických senzací 20. stol. – přinejmenším v islámských zemích. Zaváty pouštním pískem tu odpočívaly pozůstatky karavanní oázy Šisr. Podle mnohých jde o legendární „Atlantidu pouště“, město, jehož hříšní obyvatelé na sebe přivolali hněv boží, takže bylo zničeno. V Koránu je zmiňováno v súře 89 jako Iram („Neviděls, co učinil Pán tvůj ʻÁdovcům / Iramu, jenž proslul sloupy svými, / jimž nic podobného nebylo stvořeno v žádné zemi…), často se pro ně používá také jméno Ubar. O identitě nalezeného místa se však stále vedou rozsáhlé diskuse. Jisté je, že Šisr ležel na kadidlové stezce, osídlen byl snad už 5000 let př. n. l., zcela jistě existoval v řecké a římské době, ale i dlouho po ní – poslední doložitelné osídlení se datuje do rozmezí 13.–16. stol. Do úchvatné historie kadidla zapadá tajemné místo v poušti naprosto dokonale.

Další články z vydání o Ománu naleznete zde