Kadidlo – přes pět tisíce let na scéně

Příběh kadidla patří v lidské historii k těm nejvýjimečnějším. Kolik existuje komodit, jež jsou středem zájmu lidí nepřetržitě několik tisíciletí a stále se využívají? Určitě zlato a pak… inu, kadidlo. Spojení více než symptomatické, vždyť třeba v antickém Římě se kadidlo zlatem vyvažovalo.

Dlouhá historie

Na Arabském poloostrově se s kadidlem (arabsky lubán) obchodovalo už před více než 5000 lety. Nejpozději v 15. stol. př. n. l. ho znali v Egyptě a další země následovaly – jak na Blízkém východě, tak ve Středomoří. A všude bylo kadidlo spojeno s bohy, vonný kouř, který se uvolňuje při jeho doutnání, doprovázel nejrůznější náboženské obřady. Peršané například pálili ohromná množství kadidla před Baalovým chrámem v Babylonu – podle Hérodota se ho tam jenom během každoročního hlavního svátku tohoto boha spotřebovalo více než 33 tun!
„Vezmi si vonné látky, totiž čerstvou pryskyřici, vonné lastury, klovatinu galbanum a čisté kadidlo … Z toho připravíš kadidlovou směs … Kadidlo, které uděláš – ve stejném složení si podobné neuděláte – bude ti svaté, je jen pro Hospodina,“ uložil prý Hospodin Mojžíšovi, alespoň podle knihy Exodus. Hned v následující starozákonní knize Leviticus je kadidlo (levona, v biblické hebrejštině lebonah) několikrát zmiňováno jako součást ohnivé oběti a zdroj obětního dýmu. Obdobně v antickém Řecku se objevuje oběť kadidelná, thýos, často spojovaná s obětí zápalnou, nepochybně proto, že zápach pálícího se masa bylo žádoucí překrýt něčím příjemnějším. Prý to byl slavný matematik a filozof Pýthagorás, který kolem roku 500 př. n. l. doporučoval, aby se na oltářích namísto obětních zvířat pálilo pouze kadidlo (libanos). Řecký výraz „thýos“ přešel v Římě do latiny jako thus, resp. tus a začal se používat jak pro kadidelnou oběť, tak pro kadidlo samé. Spojením s ferre (nosit) pak vznikl výraz thuriferarius a od něj je už jen krůček k českému turiferáři, tedy ministrantovi, který při vstupním průvodu na začátku katolické bohoslužby jde v první dvojici vpravo a nese kadidelnici určenou k okuřování kadidlem, zatímco vlevo vedle něj kráčí navikulář, v ruce s loďkou, zásobní nádobkou na kadidlo, které z ní kněz přesypává do kadidelnice. Tím jsme učinili skok přes příkop zvíci dvou tisíc let, abychom připomněli jedno z dnešních využití kadidla. Ale nespěchejme tolik a vraťme se do dob římské říše…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2018

Shopping Cart