Olympia
Mohla by to být jen jedna z řady řeckých vykopávkových lokalit. Poházené bubny sloupů, spousta kamenů, patek, soklů, hlavic a pahýlů, občas pár sloupů znovu vztyčených, ojediněle dokonce s kouskem architrávu. Jenže aby to byla jen jedna z řady, to by se nesměla jmenovat Olympia.
Stěží dnes existuje člověk, který by nevěděl, co to jsou olympijské hry. Největší multisportovní akce na světě, obří podnik, jehož záběr a význam už dávno přesáhl hranice samotného sportu. Akce s astronomickými náklady, obrovskou reklamou, masovou publicitou. Každé čtyři roky, střídavě po dvou letech v letní a zimní podobě. Novodobé olympijské hry existují od roku 1896, zimní varianta od roku 1924. Těžko však říct, jaká by byla jejich podoba, či zda by dokonce nějaká taková akce vůbec existovala, kdyby nebylo těch původních her olympijských, jež se více než 1100 let odehrávaly v Olympii na západě poloostrova Peloponés.
Konání prvních starověkých olympijských her se tradičně klade do roku 776 př. n. l. Na to lidstvo nepřišlo v moderní době, tak se datum udávalo už ve starověku. Jenže… Vždycky je nějaké jenže, že? Tenhle letopočet byl stanoven zpětně odpočtem až v 5. stol. př. n. l. Předpokládat ale můžeme, že to tehdy Hippiás z Élidy spočítal dobře. Pozor si musíme dávat i na použití dnes běžně rozšířeného zkráceného označení her coby olympiády. Starověká olympias, olympiada, označovala ne hry samotné, ale ono čtyřleté období mezi nimi. Když už se Řekové dopočítali roku 776, začali podle olympijských cyklů datovat různé události, třeba „druhého roku druhé olympiady“ (správný výsledek je 771 př. n. l.). A zabýváme-li se různými „jenže“ v šeravých hlubinách času na počátku her, přidejme ještě upozornění právě na výraz „hry“. Pokud by v někom navozoval představu čehosi rekreačně nezávazného, byl by to omyl. Řecký výraz agónes znamená také „soutěže, zápolení, utkání“ – a to je ten význam, který vystihuje podstatu olympijských her.
Znovu se ještě ponořme do hlubin času. Jak a proč hry vznikly? A kdy? Předpokládá se totiž, že hry existovaly už nějakou dobu před rokem 776 př. n. l., možná sto let, možná ještě déle. Přesněji se to už asi nikdy nedozvíme. Na jejich počátku stály náboženské slavnosti v posvátném okrsku Altis vybudovaném k poctě nejvyššího boha Dia na jihozápadním úpatí pahorku Kronos, nedaleko od soutoku říček Alfeios a Kladeos, v kraji zvaném Élis, někdy v 9. stol. př. n. l., když vůbec první svatyně tu stály již v době mykénské, tehdy zasvěcené lokálním a panhelénským božstvům. Podobných náboženských okrsků, kde se konaly slavnosti, obřady, přinášely obětiny a dary, existovala ale spousta. Proč právě tady? Realistická odpověď není, zato však máme různé mýty a legendy. Jsou to úžasné příběhy, a tak se do nich ponořme – jen maličko pod povrch. Nemůžeme jít do hloubky, protože by nám nestačily stránky. Řecká mytologie s obrovitým množstvím bohů, polobohů, héróů, nejrůznějších příšer a podivuhodných tvorů, v níž mnohé postavy vystupují v různých souvislostech s různými přídomky a různé události se objevují v odlišných líčeních, je fascinujícím, leč obtížně rozlousknutelným oříškem. Tak aspoň trošku.
Jedním ze zakladatelských mýtů je ten o Oxylovi, ostrakizovaném aitólském náčelníkovi, jehož si za vůdce zvolili Dórové hledající na Peloponésu nové bohaté pastviny. Oxylos je záměrně zavedl do drsných roklin Arkádie, aby nespatřili úrodný kraj Élis, který si vyhlédl pro sebe. A Dórové ho vskutku odměnou za jeho služby učinili králem v tomto kraji, který sami nikdy neviděli. Podle legendy pak Oxylos z vděčnosti Diovi založil olympijské hry. Ale máme také verzi, podle níž Oxylos jen uspořádal hry, které v kraji již dávno před ním založil Héraklés, případně Pelops, a jež upadly v mezičase v zapomnění, což se jim po Oxylově smrti stalo znovu a až jeden z pozdějších Oxylových potomků, élidský král Ífitos, o kterém za chvíli znovu uslyšíme, je obnovil definitivně.
Další dva zakladatelské mýty se točí kolem postav, jejichž jména právě zazněla. Chronologicky první je ten o Pelopovi. Znalci české literatury si na něj vzpomenou – Námluvy Pelopovy, první část dramatické trilogie Jaroslava Vrchlického Hippodamie, posléze upravené a zhudebněné Zdeňkem Fibichem do podoby scénického melodramu, to je, oč tu běží. Pelops, syn mocného lýdského krále Tantala a vnuk Diův, se ucházel o Hippodamii, dceru arkadského krále Oinomaa, který vládl nad Élidou a Pisou. (Élis je jméno kraje i města v něm, Pisa – nezaměňovat s toskánskou jmenovkyní! – byla ve starověku dalším městem v Élidě, u něhož se rozkládal ten Diův posvátný okrsek, který nás tolik zajímá. Dnešní Pisa je vesnice, jež je administrativní součástí obce Archaia Olympia.) Jenže Oinomaovi bylo věštěno, že ho jednou zabije jeho zeť. Také existuje varianta, podle níž byl Oinomaos sám do své dcery zamilovaný a na její nápadníky prostě žárlil. Buď jak buď, každý nápadník musel s Oinomaem absolvovat závod vozem – Oinomaos dal mladíkovi náskok, ale pokud ho pak předjel (trať byla dlouhá, jezdilo se z Pisy až na Korintskou šíji), propadl nápadník smrti. Kdyby nápadník vyhrál, získal by Hippodamii a zemřít by musel Oinomaos. Pelops se rozhodl pojistit a podplatil Oinomaova vozataje Myrtila, aby králův vůz poškodil. Ve hře nebyly jen peníze a majetek, ale také příslib, že Myrtilos, jenž rovněž miloval Hippodamii, s ní bude moci strávit jednu noc, podle některých pramenů dokonce tu svatební. Myrtilos vyměnil kovové zákolníky za voskové, Oinomaos se za jízdy zabil, Pelops získal Hippodamii – a pak zabil Myrtila, nepohodlní svědkové to nemají lehké. Rychle ovládl skoro celý poloostrov, který pojmenoval po sobě Peloponés, doslova „Pelopův ostrov“. A když připojil ke svému království i Olympii, slavil tam okázale hry na Diovu počest. Éliďané Pelopa velmi ctili, takže není divu, že mu byla vyhrazena jedna oddělená část uvnitř posvátného olympijského okrsku, jižně od Héřina chrámu, kde se nacházel jeho kenotaf. Význam mýtu o Pelopovi pro olympijskou svatyni podtrhuje i to, že zde byl sochařsky ztvárněn ve východním štítu Diova chrámu.
Hlavní postavou posledního zakladatelského mýtu, který si představíme, je největší z řeckých hrdinů, Héraklés. Do souvislosti s počátkem her v Olympii ho dával již básník Pindaros v 5. stol. př. n. l. Héraklovou matkou byla Alkméné, manželka mykénského krále Amfitryóna, žijícího ve vyhnanství v Thébách, otcem Zeus, který Hérakla zplodil lstivě v podobě Amfitryónově. Když Héraklés dospěl, musel sloužit svému strýci Eurystheovi, mykénskému králi, který mu uložil známých 12 prací. Pátou (podle některých pramenů šestou) bylo vyčištění dobytčích výběhů a ovčince élidského krále Augeia. Ten prý byl podle množství vlastněných ovcí a skotu nejbohatším mužem na světě, jenže hnůj mnoho let nikdo neodvážel. Héraklés nabídl, že hnůj vyčistí do soumraku, když za to dostane desetinu stád. Augeias se nejprve smál, pak souhlasil, a když tak Héraklés vskutku učinil, odmítl mu vydat odměnu s tvrzením, že práci neudělal on, když změnil tok dvou řek a hnůj nechal vymýt vodou, nýbrž říční bohové. Héraklés mu to nezapomněl, po nějaké době na Élidu zaútočil a po dalších barvitých peripetiích ji dobyl. Kořist využil k tomu, aby založil na počest svého otce Dia olympijské slavnosti a hry, pro něž vybral místo nedaleko pelopionu, hrobky Pelopovy. Řecký spisovatel z Malé Asie Pausaniás, který procestoval ve 2. stol. velkou část Řecka a zanechal nám úchvatný cestopis Cesta po Řecku, věřil, že Héraklés rovněž vysadil v Olympii olivovníky, z nichž se zhotovovaly věnce vítězů. Připisuje to však Héraklovi Ídskému, jednomu z Kúrétů přišedších z Kréty – a tady je nejvyšší čas mytologii opustit, protože jinak bychom museli nejen vysvětlovat, kdo byli Kúréti, ale také to, že Héraklů figuruje v řecké mytologii více, když řecký historik Diodóros Sicilský píše o třech, římský spisovatel, řečník a politik Cicero o šesti a polyhistor Varro o čtyřiačtyřiceti (!), to vše v 1. stol. př. n. l.
Jako spojovník mezi mytologií a historií nám může dobře posloužit rok 776 př. n. l. Významnou postavou s ním spojenou je zcela jistě élidský král Ífitos. Dotázal se prý delfského orákula, jak vyřešit neustálé konflikty a spory, jež sužovaly Řecko, a Pýthie mu věštila, aby obnovil hry v Olympii. Aby nebyly hry ohrožovány válečnými konflikty, vyhlásil poprvé posvátné příměří, boží mír, ekecheiriá. Posléze se takové příměří zavádělo i pro další řecké hry. Pro ty olympijské je vyhlašovali spondoforoi, běžci-hlasatelé, už měsíc předem a zároveň s přesným datem konání her. Jiné prameny připisují spoluúčast na obnově olympijských her kromě Ífita ještě Kleosthénovi z Pisy a Lykúrgovi ze Sparty, ale řekli jsme, že mytologii už nechá…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Evropské poklady 2