Každá umělecká památka má svůj jedinečný příběh, který začíná už jejím vznikem. U některých církevních staveb byl na počátku slib, vlastně docela jednoduchá podmínka „jestliže – pak“. Tak jako třeba u dvou portugalských klášterů spojených zásadní událostí vedoucí k jejich založení. Jejich další osudy pak šly odlišnými cestami, tak trochu narýsovanými dopředu už odlišným postavením jejich zakladatelů. Jeden dnes obdivujeme jako unikátní komplex, jenž je součástí Světového dědictví, druhý po sobě zanechal ruiny klášterního kostela. Klášter Panny Marie Vítězné v Batalhe a klášter Panny Marie z hory Karmel v Lisabonu…
U zrodu obou klášterů stál slib – když vyhraji nadcházející bitvu, založím klášter. Složil ho král a složil ho i jeho konetábl, vrchní velitel vojska. Nešlo o bitvu ledasjakou, v sázce byl další osud celého Portugalského království. A to si zaslouží vysvětlení.
V roce 1367 nastoupil na portugalský trůn král Fernando. O pár let později se zamiloval do Leonory Teles, když přijela navštívit svou sestru Marii, dvorní dámu Beatriz Portugalské, nevlastní Fernandovy sestry. Nevadilo, že je vdaná, ani to, že sám Fernando se měl podle mírové smlouvy oženit s jinou Leonorou, totiž dcerou kastilského krále Enriqua II. „Své“ Leonoře vymohl papežský dispens k rozvodu, kastilskou urazil, stejně jako jejího otce, což do tehdejších rozbouřených vztahů mezi Portugalským královstvím a Korunou kastilskou uklidnění nepřineslo. V roce 1372 byla svatba a následujícího roku se narodila infantka Beatriz. S rokem 1373 se pojí ještě jedna perlička, kterou oceníme v průběhu vyprávění. Leonora tehdy pasovala na rytíře asi třináctiletého chlapce jménem Nuno Álvares Pereira, který se stal jejím panošem. Zbroj na tuto slávu mu půjčil o tři roky starší João, velmistr řádu Avis, a říká se, že od té chvíle už byli přáteli.
Fernando posléze přislíbil ruku své dcery Beatriz kastilskému králi Juanu I. a v dubnu 1383 nechal sepsat předsvatební smlouvu, kterou zároveň určil, že pokud by zemřel bez mužského dědice, přejde koruna na Beatriz. Její manžel Juan měl získat titul portugalského krále, ale nemělo dojít ke spojení obou zemí, takže Leonora Teles by se stala regentkou vládnoucí až do doby, než by Beatriz měla syna, jenž by ve svých 14 letech převzal vládu a královský titul. O měsíc později se slavila svatba, o půl roku později Fernando v 38 letech nečekaně zemřel, pravděpodobně na otravu – a došlo na nejhorší scénář. Fernandem vymřela po meči první portugalská královská dynastie, řečená burgundská, a vypukla dynastická krize.
Portugalské kortesy (zemský sněm tvořený zástupci tří stavů) provolaly Beatriz královnou, jenže Leonora šla dál a vyhlásila Juana I. Kastilského vládcem Portugalska. Beatriz byla v té době desetileté děvčátko, Juan pětadvacetiletý dospělý muž. Leonora zřejmě předpokládala, že rozhodující slovo v Portugalsku bude mít ona se svým milencem a rádcem, hrabětem Andeirem, zatímco Juan se bude věnovat Kastilii. Kromě Juana existovali ale ještě tři další pretendenti portugalského trůnu, ve všech případech nevlastní bratři zesnulého Fernanda a ve dvou dokonce také Janové, tedy portugalsky Joãové. Nejstarší z nich byl João Portugalský, syn krále Pedra I. a jeho životní lásky Inês de Castro, kterou nechal z obav o osud království zavraždit Pedrův otec Afonso IV. (Ten příběh o rozměrech větších než jakákoli antická tragédie je spojen s Coimbrou, Alcobaçou a Santarémem, a pokud ho ještě neznáte, dočtete se o něm v našem čísle o Portugalsku – ZS 8/2015.) Žil v Kastilii, kde ho také Juan I. coby nebezpečného konkurenta nechal uvěznit. Jeho o rok mladší bratr Dinis pobýval rovněž v Kastilii, uvěznění unikl, zato jeho pozdější životní osudy by vydaly na román. Výjimečnost těchto dvou bratrů spočívala v tom, že jejich otec po nástupu na trůn vyhlásil, že se s Inês před jejím zavražděním tajně oženil. Pokud by se tak doopravdy stalo (kromě králova prohlášení pro to ale nebyly důkazy), nebyli by João Portugalský a Dinis levobočky, nýbrž řádnými Pedrovými dědici stejně jako jejich starší bratr Fernando, kterého měl Pedro se svou zákonnou manželkou Constanzou Manuelou de Villena.
Posledním uchazečem o trůn, a jak se záhy ukázalo, tím nejdůležitějším, byl další João, kterého Pedro zplodil se svou milenkou Teresou Lourenço, ten, o němž už byla zmínka na začátku, velmistr rytířského řádu Avis. Postavil se do čela skupiny šlechticů, která byla proti plánům Leonory a kterou brzy doplnili někteří vysocí úředníci království, jakož i část prostého lidu. Regentčina milence Andeira João s jedním společníkem zabili a využili k tomu zvláštní příležitost, okamžik, kdy Andeiro jmenoval Joãa z Avisu velitelem pohraničních sil v Alenteju. O 10 dní později, ještě před Vánoci 1383, byl João prohlášen „vládcem a ochráncem království“. Hned v lednu následujícího roku vtrhl do Portugalska Juan I. Kastilský, aby v zemi své manželky zjednal pořádek. Skoro pět měsíců obléhal Lisabon, pak se ale musel stáhnout do Sevilly, protože mezi jeho vojáky se začaly šířit různé nakažlivé choroby. V mezičase vpadlo do Portugalska další kastilské vojsko, které v dubnu 1384 zastavil u Atoleiros mladý velitel Nuno Álvares Pereira. S úspěchem použil taktiku čtverců v bitvě, která prý byla první na Pyrenejském poloostrově, v níž výlučně pěší vojsko porazilo armádu s obrněnou jízdou…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Evropské poklady 2